To mě ale docela vytočilo...
Už jsem tu psala o Češkách i o Srbech. Dneska v tom budu pokračovat a brzy si ve svém nekonečném seriálu vezmu na paškál taky Cikány, Albánce, Němce, Holanďany, Angličany a další zoufalce, kteří zde zakotvili.

To jsem takhle byla jednou odpoledne s Janýskem a Ofelií na náměstí. Janýsek nikam nechodí pěšky, všude jezdí výhradně na kole. /to má asi po tátovi, Adonis zase neudělá ani ránu bez motorky, jede na ní i do 20m vzdáleného kiosku/.

No a tak jsme se procházeli-projížděli, když k nám na náměstí přišla roztomilá asi 9letá holčička, usmála se na Janýska, vytrhla mu kolo z ruky a prostě ujela. Nevěděla jsem přesně, jak mám reagovat, ale trošku jsem se bála, že už se holčička s kolem nevrátí. Abych ale nezranila křehké dětské city, ponechala jsem kolo svému osudu a začala si namlouvat, že už Janýsek stejně potřebuje nové, větší.

Holčička se ale asi po 20 minutách vrátila. Řekla, že se jmenuje Monika, tamhle je jeí sestra Vesna a že si chtějí s Janýskem hrát. Ptala jsem se, odkud jsou a říkala, že ze Srbska. Nevěděla ale, kam chodí do školy a tvrdila, že celá rodina bydlí v hotelu. To mi bylo hodně divné, nicméně dál už jsem se nevyptávala.

Od té doby jsme Moniku začali potkávat celkem pravidelně, vždycky, když uvidí Janýska, přispěchá, aby mu vzala aspoň na chvilinku kolo. Výdyky má v ruce nějaké drobné a zrovna si jde koupit do kisoku nějakou sladkost.

Z hotelu /jak jsem posléze zjistila, je tady taková ubytovna pro přistěhovalce a honosně se tomu říká hotel/ se rodinka brzy přestěhovala a jak jsem s překvapením zjistila, stali jsme se sousedy. Znamená to, že se konečně osamostatnili a začíná se jim dobře dařit. No, alespoň někomu se daří, pomyslela jsem si. A abych dokázala, že jsem jiná /lepší/ než zbytek obyvatelstva, nechala Janýska jít ven s Monikou, slíbila, že ho v pořádku vrátí.

Za pár dní jsme spěchali do školky, jako obvykle jdeme pozdě. A najednou taky vidím Miniku, Vesnu a zřejmě jejich bratra nebo otce, jak s několika igelitkami napěchovanými papírovými kapesníky spěchají do centra města. První mě napadlo, že jdou asi do školy. Ale škola tady začíná už po osmé a teď bylo skoro 9??

Tuhle událost jsem později úplně vytlačila z paměti, až později toho měsíce, jsem se vydala dopoledne po nákupech a vidím:
muž a dvě schoulené děti na zemi, před nimi srbský pas a hora papírových kapesníčků. Nápis: prosím, pomozte ubohým bratrům v Kristu, i Vám bude pomoženo. Mě děti jsou těžce nemocné a nemají co jíst. Bůh vám žehnej...

Chvilku jsem se zastavila, abych vytáhla něco z kočárku, jedno z dětí otočilo hlavičku směrem ke mě: Monika, problesklo mi hlavou. Nevělěla jsem, jak zareagovat, viděla mě taky. Ahoj Moniko, pozdravila jsem ji. Jen se stydlivě usmála a zabořila hlavu zpět do chodníku.

Od té doby mne přestala na ulici zdravit. Styděla se. Já jsem ji zdravila tvrdošíjně dál.

Včera jsem se potkaly u nás před domem. Zničeho nic mi říká:- kolik ti je?
-Kolik myslíš? , odpověděla jsem otázkou.
-hmmm... tak 40??
-ne, odeskla jsem naštvaně. 32
-jo? jako mojí mámě. a kde máš manžela?
-vždyť ho znáš, jezdí pořád na motorce.
-cože? ten starej? podovila se upřímně.

Mezitím vidím ženu ve středních letech, v teplákách, pantoflích, vleče balík s lahvemi s vodou. Vypadá unaveně a strhaně.
-Tak ahoj, támhle jde máma. pozdravila Monika a zmizela.

A já stojím na místě a ríkám si: děti vidí svět úplně jinak. stejně ale, jak si mohla myslet, že jsem o tolik starší než její máma??

p.s. abych ještě vysvětlila ty papírové kapesníky, to je taková kamufláž žebrání. Oni nežebrají, ale prodávají papírové kapesníky cca za 4násobnou cenu, tudiž si je nikdo nekupuje.

linkuj.cz vybrali.sme.sk