pokračovíní nekonečného seriálu
Albánci. Nejpočetnější menšina tady na ostrově. Žije jich tu možná 20 000 z celkového počtu obyvatel 120 000. A to je dost. Někteří sem před mnoha lety přeplavali, přepluli nebo se nějak po moři nelegálně přesunuli sem. V té době ale, koho chytila albánská policie na útěku, byl tvrdě trestán mnohaletým vězením.
Jiní jsou zase původem Řekové, kteří se po posunutí hranic octli proti své vůli v Albánii. Ti ale nemají domov nikde. V Řecku je berou jako cizince a v Albánii taky.

Tady na ostrově se na ně hrozně nadává. Není k tomu jakýkoliv zřejmý důvod, ale na přistěhovalce se bude asi nadávat vždycky a všude.

Ostrovanům tu berou práci, ale ostrované je sami zaměstnávají, protože jsou spolehlivější a levnější než Řekové. A oni se snaží. Alespoň ve většině případů.
Celé rodiny žijí pohromadě na pár metrech čtverečních, aby ušetřili co nejvíce peněz, které potom posílaji svým příbuzným do Albánie. Sestěhovávají se do malých garsonek přímo v centu města, což se moc nelíbí starousedlíkům. Ale v zásadě s nimi nejsou žádné větší problémy.

Já mám historek s Albánci spoustu. Před několika lety, když jsme rekonstruovali byt, se Adonis snažil ušetřit peníze a nechtěl si zaplatit řecké dělníky. Nevím, kde vyhrabal zrovna tohohle Albánce, který se k nám přišel podívat a říkal:
-tak tohle, baj vočko, udělám celý za deset dní, shodim starou vomítku, nahodim novou, vymaluju, panečku, to máme cobydup. Jednalo se asi o 60m2 v příšerném stavu. Ještě k tomu si za to řekl částku, za kterou bychom normálně ani nevymalovali koupelnu. Adonis zářil štěstím. Povedlo se mu udělat super kšeft...

Druhý den v 10.00 ráno nastoupil Theodor, tak se jmenoval. Přivezl si s sebou dlouhou tyč, na níž nasadil váleček a Adonis ho /celkem prozřetelně/ nechal první malovat v nové koupelně, aby viděl, jak se s prací popere, než začne něco bourat a sekat. No a já jsem s ním byla sama doma.

Asi za hodinu se ozvalo:
-a paninko, kafíčko by nebylo?

Utíkala jsem uvařit kafe a chtěla mu ho přiněst do koupelny, ale Theodor se na mě pohoršeně podíval:
-snad si to vypiju jako člověk, no ne? a usadil se do chodby ke stolu, vyžádal si popelník, labužnicky začal upíjet kávu a k tomu vykouřil asi 7 cigaret. Potom se pomalu a neochotně vrátil do koupelny.

Za dalších 30 minut slyším:
-paninko, něco sladkého, coby mě vzpružilo, by se tam nenašlo?

Běžela jsem do kiosku pro buchtu, mezitím se Theodor opět pohodlně usadil a rád se nechal osbluhovat. Při další pauze vykouřil dalších 5 cigaret a začal mě zpovídat, odkud jsem a tak. Evidentně byl rád, že naše země mají společnou komunistickou minulost a začal mne brát jako kamarádku a okamžitě mi tykat.

Asi ve 12.30 oznámil, že jde na oběd a přijde zítra.
V koupelně bylo vymalováno zhruba 30cm2 plochy...

Adonis byl dost naštavný, ale říkal, no jo, tak je to jeho blbost, jestli tady za ty prachy chce makat místo deseti dnů měsíc, to si teda moc nevydělá.
A já jsem se Theodora zastávala, že je nový a musí si zvyknout, protože jsem s ním kvůli té naší komunistické minulosti měla najednou takový větší soucit.

Tímhle tempem a v tomto duchu tady pracoval asi 5 dní. Pak už došla Adonisovi trpělivost, protože za celou dobu byla vymalovaná jen jedna stěna v koupelně a to ještě dost odfláknutě.

-Seber si svoje nádobí a jdi, řekl mu jednoho dne Adonis poměrně laskavým tónem. K tomu mu přihodil asi 20 000 drachem /cca 2000 kč v tehdejší době/.

Theodorovi se evidentně ulevilo, ale nehodlal opustit svoje pracovní místo, aniž by se pokusil vymáhat víc peněz.
-Pracoval jsem tu 5 dní, řekl, proto mi musíš dát 100 000 drachem, jinak se odsud nehnu...

Samozřejmě se s Adonisem začali hádat, Theodor ale opravdu odmítnul odejít, sednul si na židli, v ruce držel tu svoji dlouhou tyč s válečkem, vypadal jako Poseidon s trojzubcem, který brání své území na moři a vykuřoval jednu cigaretu za druhou.
Pak se na mě prosebně zadíval:
-a něco k pití by tam nebylo, než se tady dohodneme?

Okamžitě jsem mu šla pro vodu a postavila ji před něj. Bylo mi strašně trapně za něj, že se takhle hrozně ponižuje a prostě neodejde, že vůbec nic neudělal a přesto si trvá na svém.

-My Albánci máme svoji hrdost a mě odtud bez peněz nikdo nedostane, prohlásil znovu a otevřel si další krabičku cigaret.

A tak jsme se mezitím naobědvali, a protože po 3 hodinách tam Theodor ještě pořád zarputile seděl, zavolal Adonis na policii, která ho odsud vyvedla.

Čekala jsem, že nám za pár dní celý klan Albánců přijde přinejmenším zapálit barák, ale opak byl pravdou.
Po několika dnech jsem Theodora potkala na ulici.
-ahoj má zlatá kamarádko, to to ale u vás minule dopadlo, viď??

Nestačila jsem se divit a jen jako přikývla, že teda jo, že to teda dopadlo...

-Takovej je život, ale ty jsi super, poznamenal, zatímco si otevíral novou krabičku cigaret a s úsměvem mi jednu nabízel.

A jaký je závěr nebo pointa téhle story?? Asi žádná, prostě i mizerný dělník může být jako člověk docela prima a obráceně. Nebo ne?

linkuj.cz vybrali.sme.sk