Jak jsme Ofelii chtěli vyřídit pas
Tahle historka je jedna z tisice, kterých zažívám dnes a denně. Ale asi nejpikantnější. Taky se vám stává, že vás na úřadě doženou až k pláči? Mě ano a celkem pravidelně. Stává se mi to i v Česku, ta šílená bezmoc a stupňující nenávist vůči úředníkům. Tentokrát jsme se ale kupodivu docela bavili.

Ofelie se narodila před rokem a když jí byly asi 3 měsíce, rozhodli jsme se, že jí vyřídíme cestovní pas, aby se mnou mohla letět do Prahy. Jenže hned první zádrhel byl ten, že ještě neměla jméno. Ano, čtete správně. Neměla jméno. Tady v Řecku se totiž jména dětem nedávájí v porodnici, ale až při křtu, který se může konat třeba za rok nebo taky za dva. Do té doby se holčičkám říká Beba a všem chlapečkům Bebys. Na pas v tom případě úřad napíše např. "žena Papadopulos" a je to vyřízeno. Jenže to by mi asi v Česku neprošlo, abych si pak nechala zapsat dítě do svého českého pasu pod tímhle jménem.

A tak jsme museli jít na úřad, kde jsme čestně prohlásili, že opravdu, ale opravdu chceme dát svému dítěti jméno i bez křtu a to teď hned. Na Ofelii se tvářili trošku divně a ptali se, jestli se tak jmenuje moje matka. Tady se totiž dávají jména po prarodičích, tudíž každý, kdo nemá Marii, Spyridulu, Aténu, Eleni nebo Evu je divný. Papír jsme nakonec dostali a tím začala naše pouť za pasem.

Na dalším úřadě, kam jsme přišli, se na nás paní úřednice znechuceně podívala a prohodila, jestli byla Ofelie snad moje matka či co a pak řekla, že nám nemůže vystavit pas pro dítě, neboť k tomu potřebujeme svědky!!, že dítě je naše a taky účtenku od zaplacení elektřiny, kde je napsáno, kde bydlíme a taky dvě fotky mimina.

Všecko jsme měli připraveno, akorát s těmi svědky jsme si nebyli nijak jistí. První jsme se smáli, jako že u toho tenkrát nikdo nebyl, když jsme Ofelii vyráběli, hahaha a že tedy co dál. Paní nás ale sjela vražedným pohledem a řekla, ať odstoupíme, na řadě je někdo další. Zjistili jsme, že to myslí úplně vážně. V první chvíli jsme chtěli poprosit někoho ve frontě, jestli by se podepsal na papír, že naše dítě je naše /rodnému listu totiž nikdo nevěří.../, pak jsme si ale řekli, že tohle snad není možné a šli za šéfem úřadu.

Scénka jako z filmu. Starý obtloustlý řek s doutníkem v puse se houpe ve svém kancelářském křesle. Před ním jen starý sektorový psací stůl, na něm 3 úplně vrchovaté popelníky, dvanáct razítek a nějaké staré papíry a haraburdí. Klimatizace běží na plné pecky, v kanceláři je jako v lednici.
-Dobrý den, začal na své poměry trochu nesměle Adonis.
Šéf se na nás ani nepodíval, jen prohodil:-co je?
-no, víte, moje manželka je cizinka a nechápe /proč to sakra svádí na mě, vždyť on je řek a taky to nechápe, pomyslela jsem si naštvaně/, proč musíme mít kvůli pasu svědka, že dítě je naše?

Poprvé se na nás Šéf pořádně podíval. Začal se nafukovat a brunátnět /chtěl tady někdo urážet řeky?!?!/ a najednou úplně vybouchnul a zařval:
-mě vůbec nezajímá, odkud je tvoje manželka, ať je z Německa, Holandska nebo Česka, tady jsme v Řecku a tady bude dělat to, co říkají místní zákony
A bouchl rukou do stolu tak silně, až poskočily všechny složky a razítka.

Tak jsme se raději odporoučeli a šli na jiný úřad, kde se také vydávají cestovní pasy. Tam po nás žádné svědky sice nechtěli, ale zato účtenku od zaplacení elektřiny ano. Ta je tady strašně d§ležitá, bez té vám ani nevezmou dítě do školy.
Pán na přepážce začal vyplňovat formulář:
-jméno? Ofelia? Co je to za jméno? Tak se jmenovala vaše matka...?
-barva očí? tak jsem začala vysvětlovat, že má teď oči modré, ale tak do měsíce se jí zbarví do hněda. Možná. Napsal:hnědá.
-výška?
-no, teď ztovna asi 56cm, ale až budeme cestovat, bude to možná 60 nebo víc.
Bez mrknutí oka napsal: 60cm
-tak a tď mi tady podepište, že dítě bydlí na výše uvedené adrese déle než půl roku.
-Ale..., začala jsem já, protože Ofelii ještě půl roku vůbec nebylo.
Adonis do mě kopnul a pošeptal mi naštvaně:
-dělej, podepiš a nediskutuj, nebo nám ten pas vůbec nedají.

A tak jsem podepsala. Podepsala jsem to, že už víc než půl roku bydlíme v Kocourkově.

linkuj.cz vybrali.sme.sk