Snad jsem o nich ještě nepsala?
Tady na ostrově nejsou jen malé roztomilé obchůdky, jak by si mohl kdekdo myslet. Jsou tu i velké supermarkety jako Lidl nebo AB, obdoba Delvity a jiné. Všechny fungují poměrně úspěšně, neboť ostrované do nich rádi chodí nakupovat. Najednou si připadají jako ve velkoměstě. Místo fety, retsiny a rajčat si můžou koupit třeba mexickou tortillu, skotskou whisky a kořen celeru. Donedávna ale nebylo možné si jen tak koupit žehlící prkno, plastikové skleničky, vysavač a svíčky pod jednou střechou. A na tenhle nápad přišel jeden německý pár. Uschi a Werner.

Před před pár lety si tady otevřeli supermarket technického charakteru. A okamžitě si získali příznivce a zákazníky nejen ze široké německé komunity zde žijící, ale taky z řad místních ostrovanů.

Werner, statný padesátník s pivním pupkem se rád chlubí, kolik druhů různých produktů mají na prodej.
Uschi, vyzáblá žena stejného věku s tmavomodrými kruhy pod očima, se na něj obdivně dívá, když mluví.

Werner i Uschi k nám chodí často na oběd nebo na večeři. I když oba mluví poměrně špatně anglicky, komunikace není velký problém. Adonis totiž rád poslouchá němčinu a docela jí i rozumí a Werner, ať mluví anglicky nebo německy, není mu kvůli jeho silnému přízvuku stejně rozumět ani v jednom jazyce. Pozitivní ale je, že rádi jedí Adonisova jídla a hlavně mají čas téměř kdykoli, kdy my máme náladu někoho pozvat, a na poslední chvíli už by nikdo nepřišel.

Uschi i Werner nás už kolikrát chtěli pozvat k nim domů na oběd. Pokaždé to ale nějak nevyjde. Buď proto, že nás nakonec vůbec nepozvou, nebo proto, že nás sice pozvou, ale na zatím neurčité datum, které už pak zapomenou upřesnit. Jednou v zimě mi Uschi volala a tragickým hlasem mi vyprávěla, že je to hrozné, kolik tady všecko stojí. Prý minulý měsíc utratili téměř 200 eur za topný olej. A proto mi taky volá, opravdu by nás chtěli pozvat na oběd, ale protože začali šetřit s topením, nechtějí nás s dětmi zvát do vymrzlého bytu.../hlavou mi projela kalkulace: 200 eur měsíčně, to je cca 7 eur denně, vytopit byt na jedno odpoledne by znamenalo cca 3,5 eura.../.
-nevadí, necháme to na jindy, řekla jsem smířlivě.
Uschi se toho hned chytla, že ano, necháme to až bude venku tepleji.
Teď už je ale venku zase moc horko a klimatizace taky není nejlevnější.

Nedávno jsem se stavila za Uschi v supermarketu v kanceláři. Seděl tam i Werner a po mě najednou vyskočil jejich pes a vykousl mi díru ve lněných kalhotách.
-Hlavně že to není v noze, pomyslela jsem si.
Uschi se zatvářila vyděšeně: -přišla jsi strašně poctichu a vyděsila jsi ho, to nesmíš. Hm..., ty kalhoty si nech zašít a já ti to pak zaplatím.
Zašila mi je maminka a nic mi za to neúčtovala.

Každopádně ale Uschi vypadale ztrhaně a unaveně. Vyprávěla mi, že měli teď na návštěvě 14 dní doma Wernerovu maminku, které je 87 let. V Německu pobývá dlouhodobě v nemocnici, ale najednou se rozhodla, že je přijede navštívit. Vzala si taxíka rovnou z nemocnice na letiště a dorazila.
Doma jim pak s chutí prošmejdila celý byt, otevírala kdejakou skříňku a zásuvku a objevovala všechny tajné skrýše. Nakonec našla v jedné skříňce kazetu stříbrných příborů, které dala své snaše před 30 lety ke svatbě. Uschi je moc nepoužívá, jen svátečně, nebyly tedy vyleštěné.
Maminka se zle zatvářila a pak se rozhodla: -jak vidím, můj dar ke svatbě nepoužíváš, vezmu si ho zpět, oznámila suše a všechny stříberné příbory si vysypala do zástěry a odnesla do svého pokoje, kde je pečlivě sbalila do svého kufru.

Uschi si povzdechla:-je to hrůza, někteří lidi by si pro korunu nechali koleno vrtat. Musela jsem se smát, měla stoprocentní pravdu.

linkuj.cz vybrali.sme.sk