A já jsem nemocná.
Konečně se tady na ostrově vyjasnilo. Poté, co tu první turisté chodili navlečení v pěti vsrtvách oblečení /tričko, pyžamo, lehký světřík, tričko a bunda větrovka/, ve všem, co si s sebou na dovolenou vzali a ploužili se v přívalech deště křivolakými uličkami při 17 stupních, se konečně vyjasnilo. Moře změnilo barvu z černé na bledě modrou, kaluže na silnicích okamžitě vyschly, stánkaři si vysoukali plastikové rolety proti dešti a všechno začalo být v nejlepším pořádku.

Až na mě. Před pár dny mě začalo bolet oko, potom druhé, potom mi z obou očí téct nedefinovatelné tekutiny, oči napuchly, zduřel krk a jediná moje záchrana byla maminka, která brala děti ven a já jsem se mohla pokoušet o vyléčení.

Nikam to ale nevedlo. Samoléčba nepomohla a doktor v domě... Jak to bylo s tou kovářovou kobylou?
A tak jsem Adonise přinutila, aby mě vzal na oční. To už jsem s očima jako Číňan skoro neviděla /jak to dělají Číňani, že vidí?/.

A tady nastává klasicé Řecko:
-jasu, file /ahoj kamaráde/, začíná Adonis rozhovor u kolegy.
-ahoj, jak se máš?, odpovídá doktor, aniž by ho zajímalo, proč Adonis přišel.
Já zatím v čekárně s černými brýlemi na očích, z pod kterých mi tekly proudy slz, jsem čekala, až se dozdraví ti dva.
Konverzace ovšem neměla konce. Adonis zřejmě zapomněl, proč jsme tam. Ve stylu:-no to snad ne! a Opravdu? se vesele bavili dál dalších dvacet minut. V čekárně se začala štosovat fronta a mě se chtělo začít do něčeho zuřivě kopat. Nakonec, když jsem už asi po dvacáté zakašlala a nakoukla do ordinace, pozval mě doktor dál.

-Posaď se, rekl a zapálil si doutník. Kouř mi vyfoukl přímo do obličeje. Normálně by mi to zas tak nevadilo, ale s těma bolavýma očima!!

Před sebou měl řadu přístrojů, u nich židličku na kolečkách z jedné i druhé strany, aby se i on i pacient mohli přesouvat od jednoho zařízení k druhému. U každého přístroje měl-POPELNÍK. Opravdu, nelžu.

A tak jsem si sedla na jezdící židličku, opřela vždycky bradu do opěrátka, zadívala se do dírky v přístroji, cvak, vyfouknutí kouře a k dalšímu přístroji.
Nakonec jsem dostala kapky, mastičky, antibiotika a všechno možné, dohromady v hodnotě 24,50 eur, ale oči mě pálí pořád. A při představě doutníčků se mi otevírá kudla v kapse.

A venku je nádherně, teplo a já sedím doma s mastí v očích. Achjejej.

linkuj.cz vybrali.sme.sk