U přístavu.
Scházíme se tam rok co rok. Za vlahých teplých večerů. Se všemi, co sem na ostrov přijedou nás navštívit a všem se moc líbí. Přístavní hospůdka Kafé Jalí.


Klasická malá řecká tavernička s plastickovými židlemi a stolky, na nich papírové ubrusy, Řekové totiž při jídle nadělají hrozný binec a tak se ubrus sbalí i se zbatky jídla a vyhodí. Celá hospodská rodinka nastoupená k obsluze. Ne, to není pravda, sedící a hrající karty a čekající, až někdo přijde.


Přišla jsem o pár minut dřív než Ivana. Ivana je moje kamarádka z Českých Budějovic, která mě sem na ostrov přijela navštívit i se svým přítelem. Toho ale dnes nechala v hotelu, potřebovala si popovídat bez něj.


Objednala jsem si chlazené pivo Mythos. Majitel restaurace, Theodor, poněkud pomalejší pán okolo padesátky, se na mne usmál umělým chrupem a přinesl pivo v naledované sklenici.


Nerada na někoho čekám, ale tady v Řecku chodí pozdě všichni včetně Čechů a tak jsem pro tuto situaci většinou vybavena nějakou knížkou nebo časopisem. Dnes jsem si ale nevzala nic na čtení. Začínám si z nudy umazávat zprávy v mobilu. Najednou mě oslní prudká záře.


Západ slunce. Dívám se na přístav, kde se hrdě tyčí už jen štíhlé siluety lodních stožárů. Větřík si pohrává s vlnkami v moři. Zdálky zahoukala odplouvající obří loď a naproti mě pluje malá rybářská bárka. Převáží lidi na protější ostrůvek do restaurace. Rackové se prohánějí po obloze, někteří si sednou na hladinu moře a nechávají se houpat vlnami. Slunce už nechává za horami jen ohnivou záři. Stmívá se.


Jsem ráda, že jsem nechala časopisy doma. O tuhle kouzelnou chvíli bych úplně přišla. Je škoda, že se často neumíme radovat z běžných věcí okolo nás. Musím na to častějí myslet.


Přichází Ivana. Objednáváme si chobotničky v octovém nálevu a další pivo. Je čas na filozofování o životě a o chlapech.

linkuj.cz vybrali.sme.sk