O českém dobordružství.


Je zvláštní, jak lidé touží po tom, co nemají. A když to mají, berou to pak jako samozřejmost. Já jsem v životě šťastná skoro pořád, protože jako samozřejmost neberu téměř nic. A taky po ničem, co nemám, zas tak moc netoužím.

Za léta, která zde na ostrově bydlím, už jsem se potkala se spoustou Čechů, kteří touží žít na moři nebo alespoň u moře.. O některých ještě napíšu, dnes ale budu psát o Marcelovi a Janě.

Marcela jsem potkala před rokem v místní marině. Asi třicetiletý truhlář, který tu pracuje na stavbě nějaké lodi. Tenkrát se mě ptal, lestli by mohl jet někdy plachtit s Adonisem, že mu to strašně chybí.

Až teď, po roce, se ale ozval. Psal mi zprávu, že by hrozně rád vyjel na moře a že tu má s sebou přítelkyni. A Adonis, který se mezitím pořád zabýval zdravou životosprávou, posilováním a ježděním na kole, začal svoji plachetnici taky postrádat. A tak jsem jim, ač se vůbec neznali a neměli ani společnou řeč, domluvila sraz.

Potom jsem vyrazila s dětmi na procházku a z dálky pozorovala, jak se loď naklání pod náporem větru, sluníčko pomalu zacházelo za hory a moře pozvolna tmavlo. Došli jsme až k přístavišti, kde jsme očekávali posádku. Marcela už jsem si skoro nepamatovala a jeho přítelkyni neznala vůbec. A tak jsme se seznámili. On, nakrátko ostříhaný mladý dobrodruh, ona, o trochu vyšší a robustnější než on, mladá a odvážná dívka odněkud z Valašska. I přesto, že šetří na svoji cestu kolem Evropy, přinesli s sebou láhev vína a tak jsme je posléze pozvali k nám ji vypít.

Marcel nám vyprávěl, jak se před lety zamiloval do jachtaření. Jak si někde ve stáji u Litvínova postavil vlastnoručně svoji skoro devítimetrovou plachetnici. Jak se s ní vydal na Balt, kde strávil čtyři měsíce a jak se potom dostal na ostrov za prací, aby si našetřil nějaké peníze a splnil si svůj sen: přeplout se svojí lodí po řekách až do Hamburku a odtud se vydat na moře, obeplout půlku Evropy a dostat se sem, na ostrov, odkud si probrázdí celé Řecko a tady se usadí a bude tu sem tam něco pracovat, aby se uživil. Uživili, protože Jana chce jet s ním. Jana na Valašsku prodává někde v řeznictví, ale zamilovala se do Marcela a chce strávit svůj život s ním a i když o lodí neví vůbec nic, důvěřuje mu. Prodala auto, rozhádala se kvůli tomu s rodiči a začíná nový život.

A já jenom poslouchám. Poslouchám, s jakou vášní hovoří Marcel o své lodi a svém společném životě s Janou a ničeho se nebojí. Mají život před sebou a mají se rádi. Jak romantické a odvážné.

Pak se vydávají na cestu zpět. Chci je nasměrovat na autobus, ale zdá se, že to s tím šetřením myslí úplně vážně. A tak se vydávají do vlahé noci pěšky. Mají před sebou asi 7 kilometrů. Drží se za ruce a mizí v dáli...

linkuj.cz vybrali.sme.sk