...a společnost.


Jak se žije dětem ve vícejazyčném prostředí? Jak se žije rodičům, kteří nerozumí svému dítěti?

Když jsme se seznámili s Adonisem, neuměla jsem ani slovo řecky. Naopak Adonis uměl ale perfektně anglicky, takže jsme si dobře rozuměli a zvykli jsme si v našem vztahu mluvit jenom tímto jazykem. Pak se nám narodil Janýsek. Několik známých a příbuzných horovalo pro to, aby na něj Adonis mluvil anglicky, ale ani jeden z nás to nechtěl. A tak já jsem na Janýska mluvila česky a Adonis....“ťu ťu ňu ňu“ řecky. Nakonec to dopadlo tak, že Janýsek se naučil perfektně česky a to i přesto, že v Čechách nikdy netrávil moc času a řecky neuměl skoro vůbec, takže jsem tátovi překládala, co říká syn a synovi, co říká táta, což začalo být dost únavné.

Mezitím se celou dobu, já a Adonis bavíme anglicky, neboť i přesto, že jsem se řecky za ta léta naučila, je těžké tento zvyk měnit. Měla bych pocit, jako bych změnila partnera. Snad toho jednou využiji, až se mi manželsví omrzí. Místo chlapa změním prostě jen společnou řeč.

Pak začal Janýsek chodit do školky a řecky začal hovořit poměrně slušněl, také za ta léta pochytil hodně z angličtiny, takže už před ním nemůžeme mluvit o věcech, kterým by neměl rozumět.

Ofelie to zatím moc neřeší. Celý den jen chodí po městě, zastavuje se u každého smetí a ptá se:“ co je to?“ Já odpovídám:“odpadky, fuj“, Ofelie opakuje:“odpadky, fuj“, poté: cigáro, fuj, hovno, fuj, odpadky, fuj, papír, fuj, špína, fuj“, atd atd atd, než se kamkoliv dostaneme, trvá to celou věčnost. Zároveň ale ví, kdy sem tam něco prohodit řecky, aby okouzlila. Tohle Janýsek nikdy nedokázal, i když v jejím věku mluvil stokrát lépe než ona. Ale neměl prostě tenhle šarm. Ofélie na někoho na ulici jukne a se sklopeným zrakem pronese:“jasu“ a všichni jsou z ní úplně pryč.

Na jedné straně je tohle geniální. Děti se naučí tři jazyky jako nic a vůbec jim to nepřipadá divné. Adonis se takhle naučil trochu česky, Janýsek zase anglicky a já pochytila některé řecké výrazy pro děti, které bych se v kurzu nenaučila.

Musela jsem se smát, když mi nějací čeští turisté vyprávěli, že když je jednou Adonis ošetřoval, mluvil na ně dětskou češtinou:“bříško, bolí?, hlavička, ručíčka, nožička bolí?“

Tohle všechno má samozřejmě také svoje nevýhody. Například to, že si člověk musí dávat pozor, jak doma mluví a jak se vyjadřuje, protože všechno, co děti říkají, je vlastně jen ode mě. Nemůžu svádět jejich výrazy ani na školku nebo na špatné kamarády. To, že Ofelie říká v češtině hlavně „počkej“ a Janýsek zas tuhle při hraní s plastelínou prohlásil: „kurňa, já z toho snad chcípnu“, mě přinutilo se nad sebou zamyslet. Není komu vynadat...

linkuj.cz vybrali.sme.sk