...v nesprávnou roční dobu...


Nedávno jsem psala o tom, jak přichází jaro a najednou takový zlom. Ano, vím o tom, že v Čechách sněží. Tady je sice něco kolem 17 stupňů, takže samozřejmě nesněží, ale zima si to vybírá po svém. Vlastně mi tohle letos docela chybělo.

Začalo to už ráno. Jako obvykle jsem koukala z okna na Janýska, který čekal, až ho Danielle odvede do školky, a na protějším kostele jsem sledovala řeckou vlajku, která se větrem stáčela do ruličky, pak do chomáče a pak se zase narovnávala. A to u nás v ulici skoro žádný vítr neproudí. Potom začaly padat těžké kapky deště.

K večeru už jsem to nevydržela, nechala rodinku doma a šla se projít po venku. Obloha se zlověstně mračila a vítr byl tak silný, že na ulicíh bylo skoro nebezpečno. Kromě klasických létajících odpadků tentokrát lítaly také židle z kaváren, obrovské slunečníky z venkovních zahrádek, kusy plechů kdoví odkud, části střech a omítek, stromy se ohýbaly skoro až k zemi a já jsem se sotva držela na nohou. Napadlo mě si jít sednout do kavárny nad mořem. Zrovna vedle prastaré benátské pevnosti se tyčí starobylá zeď, odhadem tak 30m nad mořem a u té zdi se nachází prosklená kavárna, ve které jsem nikdy předtím nebyla. Sedla jsem si k okénku, objednala nekřesťansky drahou kávu, ubalila cigaretu a fascinovaně pozorovala moře.

Obrovské vlny se přelévaly přes betonové molo, zmítaly lodičkami zde ukotvenými. Narážely na kamenou zeď pevnosti a stříkaly vysoko nahoru. Sledovala jsem měnící se barvu moře. U břehu, jak se moře promíchalo s pískem, mělo hnědou barvu. O trochu dál už bylo tmavě zelené, jen bílé čepičky vln kazily tu monotónnost té strašidelné barvy. Jedna obrovitánská vlna dostříkla až na sklo kavárny, u kterého jsem seděla. Na chvíli mi zastřela pohled, ale za chvilku už jsem mohla sledovat blikající maják, záchranný bod těch, co jsou právě na moři. Při myšlence, že bych se právě nacházela na moři, jsem se úplně otřásla.

V kavárně bylo teplo, posedávali zde řečtí studentíci, vesele se bavili a poslouchali hlasitou hudbu. Nikoho ani nenapadlo se podívat ven. Jen venku u zábradlí postával starší pán, vítr mu cuchal pár vlasů, které mu na hlavě zbyly a on nasával vlahý vzduch.

Dopila jsem kávu a vyrazila zpět k domovu. Venku už se úplně sešeřilo. Na ulici bylo pusto a prázdno, jen pár nervozních štěkajících psů se prohrabávalo v haldě odpadků.

Tak zima přece jen přišla. Už bylo načase. Vítej, ale dlouho se nezdržuj...

linkuj.cz vybrali.sme.sk