Deštivé zážitky


Ach ach, tak se zdá, že se meteorologové pěkně spletli a místo přepovídaných slunečných velikonoc nám bude zřejmě pršet. Alespoň dneska leje jako z konve. Ráno ještě přežíváme díky několika návštěvám, které za námi přicházejí, některé s dětmi, takže se to dá celkově vydržet. Odpoledne ale začíná už být dost stísněné.

V minutě, kdy na chvilku déšť ustává, vyrážíme ven. Děti mají holinky a deštníčky, mě bohužel teče do bot, ale nevadí. Začíná ovšem znovu krápat. Zapadneme do kostela Sv. Spyridona. Tam je teplo a příjemně a překvapivě tam není ani moc lidí a to i přesto, že je zrovna otevřena rakev s ostatky svatého.

Obě děti po mě žadoní svíčku, zapalují si ji u stojanu k tomu určeného a ja využívám deště a situace a jdeme se podívat na 1800 let starou mrtvolu.

Zrzavý pop s plnovousem na nás kývá, ať jdeme rychle, že se rakev bude brzy zavírat. Vedu děti rychle dopředu, Ofelii vyzvedávám na ruce a obě se dívají zaujatým pohledem na černou tvář za sklem. Hlava je nakloněná na stranu, protože o svátcích se rakev zvedá tak, aby Spyridon stál, a s ní se prochází v procesích okolo celého centra města.

Normálně by se měla rakev políbit u nohou a u hlavy, což dělají ostatní, já ale v tomto případě od toho své děti zrazuji. Přece jenom jsme protestanti a ne pravoslavní a já si na tohle líbání ikon a rakví zrovna dvakrát nepotrpím. /N.Pavle...už tě slyším, že bych tu neměla být, když nepřijímám místní zvyky, pardon, ale tohle je na mě opravdu trochu moc.../.

Z kostela se vydáváme na Esplanádu. To je krásná kolonáda na náměstí v jejímž podloubí jsou umístěny kavárny a bary. Tam nás opět chytá prudký déšť. Usedáme k jednomu stolku, já si objednávám ledovou kávu, děti si dávají sušenky a pozorujeme zkroušené návštěvníky, kteří se přijeli podívat na nejkrásnější velikonoce v Řecku, jak smutně procházejí kalužemi vody s obrovskými deštníky a dívají se, kam by se usadili. V podloubí je ale narváno.

Majitelé kaváren jsou vzteky bez sebe. Období rýžování peněz a všehno zkaženo. Vedle nás sedí u stolku 3 mladíci a jedna slečna. Objednávají si už svoji třetí kávu. 4x3,20 Eur x3... Dnešní posezení je nevyjde levně, ale co jiného v tomhle počasí dělat.

Déšť opět malinko ustává a my přebíháme do dětského koutku. Tam už si hraje šest asi desetiletých kluků a dvě holčičky. Řecké děti jsou většinou krásné, mají černé vlasy jako uhel a nádherné veliké tmavé oči. Bohužel ale nedodržují jakákoliv pravidla a jsou neskutečně nevychované a rozmazlené.

Tyhle zrovna porušují snad všechny zásady her v dětském koutku, které jsou napsány na zdi. Maminky je krmí hranolkami přes sítě jako opičky v kleci /to se nesmí/, děti si dovnitř berou hračky a coca colu, šplhají po sítích, strašně řádí a řvou /to všechno se taky nesmí/. Matky ohazují nějaké papíry na zem, děti jakbysmet a někteří odcházejí. Zbývají jen někteří kluci a holky, kteří se rozhodli hrát si na 2m2 na honěnou, takže každou chviličku šlápnou na Ofelii, která se, zatím, docela dobře baví, tleská ručičkama a volá:“ tamtadadáááám!“

Jen já nějak nemám nervy. Jedno z dětí se bouchá do hlavy a tropí šílenou scénu. Nikdo z těch zbylých zde nemá rodiče. Koukám mu na hlavu, nic to není, ale kluk ječí jako o život, že musí do nemocnice. Úplně vidím před očima jeho hysterickou matku, která ho to takhle naučila. Ostatní kluci se mě kažých pět minut ptají, kolik je hodin. Pochopila jsem, že musejí být v půl osmé doma, proto pokaždé přidávám dalších pět minut, až je v 18.50 už 19.20. Kluci odcházejí, zůávají holčičky a je klid.

Janýsek si hraje na pevnost Boyard, sbírá pomyslné klíče, Ofelie na mě volá ahoj a pořád ještě tleská a já koukám ven. A tam prší, prší a prší...Veselé velikonoce.

linkuj.cz vybrali.sme.sk