v řecké školce

O vícejazyčné domácnosti už jsem na svém blogu podrobně psala. Zatím jsem spíš viděla samé výhody, ale existuje samozřejmě i ta negativní stránka. Tou je, když jde dítě do školky a neumí pořádně jazyk dané země.

Janýsek uměl od malička velice dobře česky, ale s řečtinou trošku zaostával, neboť doma hovoříme anglicky. Když před rokem a půl nastoupil do školky, měl v tomto směru docela nevýhodu a ještě ke všemu nastoupil o dva měsíce později než ostatní děti, které se už mezitím znaly a našly si každý svého parťáka.

Janýsek si tedy začal hrát s tichou odstrčenou holčičkou Vasiliki, kterou taky nikdo mezi sebe nechtěl. Byla jsem ráda nejen, že si našel kamarádku, ale že kvůli němu taky Vasiliki není sama.

Když slavil před rokem své páté narozeniny, dovolila jsem mu pozvat si 4 kamarády. Tři si našel z jiných kruhů, ze školky chtěl pozvat jenom právě Vasiliki, ale říkal, že maminka ji asi nepustí.

Asi dva dny před narozeninami jsem se s maminkou potkala při vyzvedávání dětí. Maminka vypadala přinejmenším o generaci starší než ostatní matky, zasmušilá a dost zanedbaná žena. Když jsem se jí představila a zeptala se, zda-li by s holčičkou chtěly přijít, podívala se na mě zlým pohledem a vyhrkla:“No, mě je to jedno, jestli to najdou, tak ať si tam klidně jdou“. Moc dobře jsem nechápala, koho tím „oni“ má na mysli a tak jsem se optala, jestli má snad Vasiliki ještě sestřičku. Matka na mě vyštěkla: „Jo, sestru a bratra, jsou to trojčata!!“

Slíbila jsem, že trojčata tedy druhý den vyzvednu ze školky a pak je mohu samotné poslat domů, prý tu cestu znají a matka přijít nemůže, neboť údajně pracuje na psychiatrii jako uklízečka a má spoustu práce. /Pochopila jsem její naštvaný výraz.../

Vasiliki, Marianthi a Michalis opravdu dorazili, nadělali tu strašnou spoušť, snědli, na co přišli a pak nechtěli jít domů a se smutnými obličejíčky tvrdili, že domů netrefí a že je tam nikdo nečeká a že je maminka nechce, až mi srdce usedalo, ale nedalo se nic dělat.

Asi po hodině, co děti odešly, jel Adonis někam na motorce a potkal malého Michalise, jak se potuluje ulicemi. Ptal se ho, jaktože ještě není doma a Michalis tvrdil, že neví, kde bydlí a že sestřičky mu utekly. Adonis ho posadil na motorku, Michalis ho přesně nasměroval, kam má jet a za chvilku stáli oba dva před starým domem v židovské čtvrti. Adonis zaklepal na první dveře, které uviděl a ptal se, jestli paní nezná tohle dítě. „To je moje dítě, spratek zase utekl“, řekla matka bez větších emocí a zatáhla děcko dovnitř. Adonis odcházel a ještě než došel zpět na konec ulice, viděl Michalise, jak utíká z domu a ztrácí se ve spleti malinkatých uliček.

Mezitím už uběhl rok, trojčata začala chodit do školy a tak je občas jen potkáváme s jejich asi pětasedmdesátiletým tatínkem na houpačkách, tatínek jen stojí a křičí popořadě jejich jména, protože je naprosto nestíhá. Janýsek si musel najít nové kamarády, když mu Vasiliki odešla, ale nebyl z toho zrovna nadšený.

Včera jsem ale pro něj šla do školky. Dívala jsem se, aby mě neviděl,jak klečí na dvorku uprostřed bandy kluků a na zemi vyrábí papírové vlaštovky. „Janni, Janni, mě taky, mě taky!“, ozývalo se od ostatních. Kluci si nadšeně házeli vlaštovkami a Janýsek zářil štěstím, že si konečně vydobyl své místo na slunci. Jaká úleva...

linkuj.cz vybrali.sme.sk