A kde je ta hranice?


Ach, sice si nemám většinou na co stěžovat, ale dneska má míra trpělovosti opravdu přetekla.

Za ta léta, co tady jsem a mám pořád stejné číslo telefonu, kontaktují mne lidé, kteří tu kdysi byli, dozvěděli se o mě od známých, kteří tu byli na dovolené, seznámili jsme se třeba úplnou náhodou anebo se mého čísla dopátrali nějak úplně jinak. Pája-ostrovanka, to je pája-charita.

A tak mi volá tuhle nějaká paní Soukupová, že tu byla před třemi lety, prý zda si pamatuji, půjčila jsem jim svoje hrníčky na kafe... a že by rádi jinam a co bych jim doporučovala, já si sice na ni nevzpomínám a přebaluji Ofelii, takže nemám moc času na telefonování, ale paní mele dál tu svoji. Ptám se, co potřebuje, radím, dávám tipy, najednou paní asi za 10 minut řekne, že ji to stojí moc peněz a bez poděkování zavěsí... Nechápu...

Před sezonou se ozve klasicky několik českých celebrit, které nechtějí jezdit s cestovkami a kterým vždy zařizuji ubytování. Pájo, prosím vás, honem, říkají a bombardují mě zprávami . Vše je vyřízeno, zařízeno, píšu SMS a maily, aby odpověděli, jestli je to tak v pořádku a...žádná odpověď. Nevím, co mám dělat. Sama tím trávím spoustu času, nemám žádnou agenturu, abych z toho měla nějaké peníze, ale aspoň základní slušnst a nějakou odezvu bych očekávala. Nic.... Čekám.

Nedávno jsem se náhodou seznámila s nějakým vilným padesátníkem, Čechem, který sem přijel lodí se svou milenkou. Bývalý profesor na nějaké univerzitě v Čechách, který vydělal spoustu peněz nějakým obchodem. Úspěch a peníze přeji samozřejmě každému, ale začínám být na tyhle vilné bohaté muže trošku alergická. S vědomím, že je o ně zájem, se na mě usmívají někde v taverně a chtějí mi kupovat drinky /díky, nechci, piju pivo nebo retsinu a to si mohu opravdu zaplatit sama/, vyprávějí mi, za nepřítomnosti milenky, která si šla odskočit, jak jsem příjemná a sympatická /díky, to vím sama.../ a že by, pokud možno, až milenka odjede, mě rádi pozvali na romantickou večeři na své jachtě.

Chladným tónem odvětím, že dnes bohužel večeřím se svým manželem. Přesto si nedají pokoj. Většinou totiž něco chtějí. Nedělám si iluze, že bych byla tak neodolatelná, ale na druhou stranu mohu být poměrně užitěčná...

A tak i pan Bohatýprofesorpadesátníkjiřívilný. Místo, aby mi zavolal, když něco potřeboval, poslal mi SMS, zda-li bych mu mohla něco zařídit a mohli bychom se potkat na drink. Napsala jsem mu, že budu s dětmi na pláži a že tam na něj počkám a pak to probereme.
Odpověděl, že se těší a já čekala. A čekala. A čekala. Děti už byly unavené, pan vlivný-vilný nikde a tak jsem ještě, já, slušná či blbá, napsala zprávu, zda se dostaví nebo už nemám čekat. Nic.

O několik hodin později jsem dostala zprávu: Nezlob se, mám nějaký byznys na své jachtě a na naše setkání jsem dočista zapomněl................ Ozvu se, až přijedu zpět.

Jenže tentokrát už se neozvu já. Ode dneška budu pomáhat pouze a pouze lidem, kteří to potřebují. České vyčurané zbohatlíky už opravdu nemusím. Anebo ano, ale nebude to levné...

linkuj.cz vybrali.sme.sk