Na ostrově

Dnešní ráno bylo dost pošmourné. Na to, že už je sezona v běhu a mě zítra přijedou první hosté, by mělo být lepší počasí, ale co nadělám.

Včera jsem konečně vyfasovala auto, zeleného citroena C3. Měla jsem ho mít postaveného na parkovišti, auto otevřené, klíče pod rohožkou. Klasika.

Vypravila jsem tedy dnes Ofelii, protože jsem se ji chystala vzít s sebou do své zbrusu nové kanceláře, abych si nachystala věci pro zítřejší první přílet, a vydala se k autu.

Po cestě jsem potkala dvě staré Cigánky. Přesně ty, kterým jsem před několika týdny dala oblečení a které mě pak ještě hnaly pro těstoviny do supermarketu. Stály u parkoviště a jakmile mě spatřily, vrhly se ke mě. „Nosíš v sobě nějaké napětí“, řekla mi ta starší, bezzubá, v květovaném šátku. „Dej mi Euro a já ti řeknu, co tě čeká“. Neměla jsem čas se s nimi zastavovat ani na kus řeči, dost jsem spěchala a tak jsem řekla, že už musím jít a na opakovanou žádost o Euro jsem jim připomněla, že jim přece porád nosím nějaké věci.

„Proklínám tě“, řekla naštvaně ta starší a zle se na mě zamračila. Já jsem pospíchala dál, došla až k zelenému autu, ze kterého se ozývala hlasitá hudba z rádia. Se strachem jsem usedla dovnitř a samozřejmě auto nenastartovala, protože tam rádio někdo nechal zapnuté už od včerejška. „Cigošky“, pomyslela jsem si s téměř posvátnou hrůzou.

Ofelie se začala trochu vztekat a já, zaklíněná mezi dvě další auta, předkem ke zdi, uvažovala, co bude dál.

„Přece nebudu pověrčivá a věřit, že mě ty Cigošky fakt proklely“, snažila jsem sama sebe přesvědčit. Jaká úleva, když se najednou objevil majitel vedlejšího vozu. Štěstí. Šance 1:1000. Hned jsem ho se slzou na krajíčku prosila, jestli by mi pomohl. Neměl ale kabely a tak se nabídnul, že mi počká u otevřeného auta a Ofelie a ať je zkusím někde sehnat.

To se mi po pěti minutách vytrvalého sprintu opravdu podařilo, půjčil mi je jakýsi bezruký chlapík z nedaleké půjčovny aut. A můj soused mezitím trpělivě čekal a hrál si s Ofelií.

Zanedlouho jsem tedy mohla vyjet, ale Cigánky zase u mě. Ať jim dám prý Euro, nebo mi to příště takhle lehce neprojde... Dělala jsem, že je nevidím a uháněla dál. Snad už je prokletí zažehnáno. /Tedy ne, že bych byla pověrčivá.../

linkuj.cz vybrali.sme.sk