Milí podivíni
Na letiště dorazila skupinka českých turistů. Posadila jsem je do autobusů, spočítala a... jeden mi chyběl. Okolo autobusu pobíhala nervozní paní, dívala se všude, jakoby něco ztratila.

„Hledáte něco?“, ptám se jí. „Ano, ztratila jsem manžela“, odpovídá vystrašeně. „Šel si někam zakouřit a prostě zmizel. Tohle mi dělá pořád“.

Šla jsem se s ní po pánovi podívat. Našly jsme ho, zasmušilého, u pásu, na který přijždějí kufry. Žádné už tam ale nebyly, avšak pás se ještě stále točil. A pán se na něj upřeně dívá.

„Vám nedorazil kufr?“, zeptala jsem se opatrně. „Ne. Čekám tu na visačku. Po cestě se mi utrhla a tak čekám, jestli nepřijede tady na tom páse...“. Zkoumavě jsem se na něj zadívala a povídám mu:“Visačku? Tak na tu tady nečekejte, čeká na nás celý autobus. Já vám visačky dám třeba tři, když budete chtít.“ Pán na mě vrhnul smutný a nevinný pohled a řekl:“Jenže vy mi dáte ty papírové a tahle byla kožená, patřila k tomuhle kufru /dívám se na prastarý koženkový rozpadající se kufr ze sedmdesátých let/ a v té visačce byl schovaný klíček od toho kufru“. Potom odevzdaně pokrčil rameny a odešel poslušně za mnou k autobusu.

Tuhle jsem se za pánem s paní zastavila v jejich apartmánu. Balkon orientovaný na východ měl důmyslný kryt před ranním sluníčkem plážovou rohoží v kombinaci s osuškou a několika kolíčky a provázky. Na stolku stály dvě turecké kávy. Vedle stolku byly postaveny těžké špinavé pohorky a vedle nich.... něco malého, divného.

Vousatý šedesátník seděl u kafíčka, v jedné ruce zapálenou cigaretu a v druhé ruce špendlíky. „Tak jakpak se máte?“, zaptala jsem se zvesela. Pán se na mě podíval smutným, skoro až truchlivým pohledem. „Pojďte se podívat. To na Krétě jsem měl za tři dny už asi sto exemplářů, ale tady... tady jsou samé olivy, tady mám za týden stěží tři“, a láskyplně vytáhnul dvě pečlivě, za pohorkami uložené molitanové podložky, na kterých byli přišpendlení malí barevní broučci.

Chvilku jsem nechápavě mlčela, avšak manželka toho pána hned spustila:“No jo, nekoukejte tak, pojďte, ať vám udělám kafe, von můj starej je blázen, tohle dělá už třicet let, všude sbírá brouky a tady nemůže žádný najít. Doma jich má v krabici něco přes deset tisíc a to si je pak s klukama vyměňujou. No, na těch broukařskejch srazech, viď Josefe?“.

Pán jen tiše seděl a pozoroval smutně jeden z exemplářů. „Vidíte? Tak tohohle jsem si choval tady ve stínu té botky a on mi exnul.“ Pán trošku popotáhne a pokračuje dál:“Tohle je tesařík, vzácný druh tesaříka, latinsky se mu říka carpenterus fabialis a žije výhradně na jilmech. A já jsem šel, našel jediný jilm a na něm seděl tenhle tesařík a vidíte, je po něm, chudáčkovi.“

Pan Josef si smutně pročesával svůj plnovous rukou, úplně se při tom zamyslel, manželka ho chápavě hladila po hlavě a oba se dívali na malinkého zeleného tesaříka. Nechala jsem je v jejich smutku, na stůl položila tři papírové visačky a tiše se vytratila do parného dne.

linkuj.cz vybrali.sme.sk