a další zprávy dne
Konečně se trošku ochladilo. Začal foukat silný severozápadní mistrál, který zpravidla ochladí vzduch, pročistí oblohu, že je najednou nádherně vidět až na protější pevninu, a promíchá moře. Většinou trvá tři dny, ale má jednu velkou nevýhodu: rozšiřuje požáry nevídanou rychlostí.

Dnes jsem měla schůzku u doktora, který mi měl udělat magnetickou rezonanci. Adonis mě vezl na motorce někam k autobusovému nádraží, kde se ve změti starých oprýskaných baráků skrývají nejrůznější pojišťovny, kanceláře a taky budova nového diagnostického centra, kam když jsme vešli, přemohl mne pocit, že se nacházím v civilizovaném světě. Moderní klimatizovaná čekárna s moderním počítačem u recepce, mladá krásná dívka v hezkém oblečku pomáhající s vyřizováním papírování čekajícím pacientům, obrovská láhev vody /bohužel bez kelímků.../, televize, noviny....

Čekání jsem si krátila pozorováním spolučekatelů. Pravoslavný kněz ve svém černém taláru zde seděl na kožené sedačce se svojí malou dcerkou, stará babička s pytlem brambor a špinavýma rukama hned vedle něj, o kousek dál mladé děvče, kterému z uzounké sukně vykukovaly poměrně tučné špeky, jako profesor vypadající pán ve středních letech v nažehlené košili s neuvěřitelně okousanými nehty, odbarvená třicátnice, jejíž prsty se po klávesnici telefonu, ze kterého musela poslat nejméně dvacet zpráv, pohybovaly tak rychle, až na mě dělala dojem klavírní virtuozky či profesionální písařky na stroji.

Konečně jsem přišla na řadu. Strčili mě do dlouhého bílého tunelu, kde jsem ze strachu raději na půl hodiny usnula. Veskrze příjemný zážitek, neboť takhle nerušeně jsem se přes den už dlouho neprospala.

Po celé akci jsem vyrazila za roh za kamarádkou Marií, která pracuje jako revizní doktorka na pojišťovně. Tam jsem se rychle vrátila do reality. Stohy papírů a zaprášených desek, tlusté kulaté razítko na stole, ani jeden počítač, starý sektorový nábytek a nevlídné pohledy upocených úředníků. María zrovna končila službu a tak jsme si šly na chvilku sednout do nejblžší kavárny na rušné ulici u přístavu. Vítr už mezitím zesílil tak, že začal odnášet těžké slunečníky nad naší hlavou a na moři se obrovské lodě kolébaly ve vlnách jako by to byly nějaké malé bárky.

Okolo projížděla kolona aut a mezi nimi kličkovaly stovky motorek. Všichni troubí a snaží se předjíždět jeden druhého, pravidla jakoby neexistovala. Před námi zastavují dvě auta, zdržují celou kolonu, dva řidiči vyskakují ven ze svých vozů a přímo uprostřed silnice si začnou nadávat a strkat do sebe. Z kavárny vybíhá několik dalších mužů, kteří se vkládají do sporu. Ostatní se zájmem přihlížejí, troubení sílí až do chvíle, kdy se řidiči vrátí do svých vozů a vztekle pokračují v cestě.

Novinka dne: na Korfu se po 60 letech objevili žraloci. V pevnosti, kam se chodíme s dětmi koupat, jsou vystaveny výstražné cedule, ať se plavci mají na pozoru a neplavou daleko. Odcházím se vykoupat. Pokud bych se delší dobu neozývala, věřte, že jsem zmizela jako klasik po „ostrovansku“...

linkuj.cz vybrali.sme.sk