...s Adonisem...
Poslední dobou zjišťuji, že začínám být opravdu společensky unavená. Pro nezávislého pozorovatele zvenčí mám báječný život, protože neustále vysedávám s někým na kafíčku, drinku a podobně, jenže já začínám narážet na hranice svých sil.

Nemám téměř žádný čas na děti, skoro vůbec nejsem doma, nekoupala jsem se ani nepamatuju, Adonise už vídám jen při obědě, ale přesto všechno se neustále bavím se všemi ostatními, co sem na ostrov dorazí a chtějí se potkat alespoň na chvilku.

Včera večer jsem přišla domů a našla Adonise zadumaného u televizních zpráv. Děti už spaly a já se na ně s láskou dívala a zjistila, že strašně rychle rostou. Ofelii už ofinka leze zase až do očí a Janýsek má blonďaté kudrlinky, kterými mi připomíná biblického Davida.

Adonis se nechal ostříhat nakrátko, prý už před třemi dny, a já jsem si toho všimla teprve teď. „Pojď, někam vyrazíme“, řekla jsem a vzala ho za ruku. Beze slova vypnul televizi, zapnul si košili a společně jsme vyrazili do tmy.

Noc byla dusná a lepivá. V jednu chvíli se skoro nedalo dýchat a tak jsem se projížděli po nábřeží na motorce, abychom se trochu zchladili.

Nakonec jsme dojeli kousek za město. Na jedno snad z nejhorších míst, která tu existují. Na straně čtyřproudé silnice se skrývá malinkatá tavernička, jejíž posezení je z druhé strany přímo na starém dřevěném molu na moři. Musela jsem se začít smát, že mě Adonis odvezl právě sem.

Před devítí lety, když jsme se seznámili, jsme sem chodili docela často. Adonis tu kotvil svůj malinký katamarán, hobby cat, mrňavá plachta na malé platformě, kam jsme se sotva vešli my dva a minilednička s pár sendviči a pivem. Takhle jsme tehdy brázdili moře docela často a pak se zastavili vždycky sem alespoň na jeden drink. Tenkrát byl snad stoletý majitel nerudný a protivný, sotva nás kdy pozdravil. Jednou, vzpomínám si, jsme si chtěli k ouzu dát nějaké meze /něco malého k snědku/ a děda nám přinesl nějaké staré nepoživatelné rybky a sýr. Byli jsme zamilovaní a nic nás tehdy nemohlo rozházet. Meze jsme naházeli do moře rybám a hlasitě se smáli.

Od toho léta jsme tu už nikdy nebyli. Až teď. Majitel, ten stejný, jen o 9 let starší děda se na nás přátelsky usmál a řekl, ať se posadíme, kam chceme. Sedli jsme si do tmy na kraj mola. Adonis mi vyprávěl, že děda měl před dvěma roky nějaký úraz na kole a zřejmě od té doby je nějaký přátelský. Někdy můžou být i úrazy k něčemu dobré.

Objednali jsme si retsinu a ptali se dědy, jak to jde. Ač jsme v taverně byli úplně sami, děda pokýval hlavou a oproti očekávání odpověděl:“Strašně dobře.Všechno je prostě bezvadný“. Překvapeně jsme se na sebe s Adonisem podívali. Dost nezvyklá odpověď starého Korfana. Ostatní si pořád stěžují i přesto, že jejich taverny jsou plné.

Děda seděl s manželkou opodál u malého stolku, pokuřoval fajfku a mastil karty. Z reproduktoru se ozývala typická řecká hudba o lásce, lodích, moři, sukních, mladých děvčatech, víně a cigaretách.
My dva jsme jen seděli, dívali se na ztemnělé mořea zamračenou oblohu a bylo nám strašně dobře. Všechno v tu chvíli bylo „prostě bezvadný“.

linkuj.cz vybrali.sme.sk