..strašnou rychlostí
Tak strašnou, že vůbec nestíhám psát, i když mám spoustu nápadů, o čem bych psát mohla. Tak strašnou, že se nestíhám radovat z věcí, ze kterých bych se v danou chvíli radovat měla.

Odkládám všechny povinnosti a zkusím popsat běh posledních dnů.

Předevčírem večer jsme jeli na pohřeb. Kamarád mé kamarádky, se kterým jsme ještě nedávno seděli, jedli ryby a popíjeli víno, se zabil na motorce. Pohřeb jsme s Adonisem nakonec nestihli, protože si nějaký Rus zlomil nohu a nějaký Čech, co tu prožíval líbánky, si rozbil hlavu. Na pohřeb jsme tedy přijeli doslova a do písmene s křížkem po funuse, když pozůstalí vycházeli ze hřbitova. Nabádala jsem Adonise, ať ubere plyn na motorce, na které jsme uháněli. Najednou jsem si byla o hodně víc vědoma pomíjivosti života. Skonči z jedné vteřiny na druhou, aniž bychom na to byli připraveni. Život je strašně krutý.

Včera po práci jsem měla sraz se svými dlouholetými klienty-práteli na malé pláži v Benitses. Pod velikánským, už dva roky uzavřeným hotelem je skrytá kamínková pláž s pár lehátky a slunečníky a milým snack barem, kde se snaží přežít náhlý odliv turistů věčně usměvavý pan Vasilis. Jeden z mála noblesních lidí široko daleko.

Probíráme celý rok, co jsme se neviděli, u frapé s mlékem a díváme se na klidnou hladinu moře. Život je strašně hezký.

Poté nabírám do auta rodiče, kteří se zde zatím sluní a jedeme domů k obědu. Adonis vaří slepičí polévku z doma vychované slepice, kterou jsme dostali darem. Slepice má úplně tmavé maso a Adonis z ní připravil výborný vývar. Domácí pohoda. Kolem rodiče, děti, manžel, přátelé. Život je strašně štědrý.

K večeru mi volá kamarádka, jestli bych zajela do nemocnice s Adonisem za nějakou českou turistkou, která neustále omdlévá. Čekáme na ženu, která se potácí z auta, za ní manžel s dětmi, a která se bojí nejhoršího. Za pár hodin se zjistí příčina veškerých nevolností: gratulujeme, jste čerstvě těhotná... Paní neví, zda se má radovat či obávat. Zůstává v nemocnici a manžel odjíždí s dětmi zpět do hotelu. Život je neskutečně nevypočitatelný.

Dnes ráno pak potkávám v jednom hotelu naši dlouholetou známou. Je to Holanďanka, která zde byla až do minulého měsíce skoro 30 let provdaná. V červenci jí po dlouhé nemoci zemřel manžel. Na první pohled se zdá, že vše zvládá až s nepřirozenou bravurností. Objímám ji a ona mě zve na kávu. Pomalu se rozpovídá o posledních dnech svého manžela. Po chvíli začíná plakat, ta drsná, tvrdá schránka se rozpadá a žena středního věku se celá chvěje. Nevím, jak ji utěšit. Život je někdy hodně smutný.

Za chvíli máme sraz s pár kamarádkami a kamarády z Čech, kteří tu pracují. Jdeme do naší malé hospůdky v přístavu, kde se nám tak líbí a kde se vždycky tolik nasmějeme. Troufám si předčasně napsat, že život je někdy hodně veselý.

Ale moc rychle ubíhá...

linkuj.cz vybrali.sme.sk