na výletě


Letošní podzim je ve znamení dešťů. Včera se ale udělal nádherný den a tak jsme, po opravdu dlohé době, vyrazili jako rodinka na výlet. Vydali jsme se na severozápadní pobřeží, kde se nachází nádherná písečná pláž jménem Agios Georgios. Sluníčko svítilo a hřálo, u moře pofukovalo, ošklivé betonové letovisko bylo úplně mrtvé a na pláži nebylo ani živáčka. Vytáhla jsem dětem holínky, aby se mohly brouzdat ve vodě a sama jsem se pomalu procházela po břehu, sbírala kamínky a sledovala tu krásu. Zpěněné moře, vyhlazený písek, skály ozářené podzimním sluncem.

Adonis byl během pěti minut na druhém konci pláže, protože nedovede chodit pomalu, ale pořád někam spěchá. Často si říkám, že v některých věcech mám mnohem více řecké mentality než on.

Když se Janýskovi podařilo nabrat si vodu do holínek a Ofélie zarytě odmítala pokračovat v cestě, sedla si na písek a nožkama kopala okolo sebe, až jí holínky odlétly několik metrů daleko, vydali jsme se směrem k domovu. Já jsem ale dostala chuť se zastavit někde v nějaké malé taverně a dát si tam olivy a víno, i přesto, že Adonis měl naplánováno, co uvaří k nedělnímu obědu. K mému překvapení však vůbec neprotestoval a po cestě zahnul do starobylé vesničky ve vnitrozemí a zaparkoval před kameným domkem s ošklivým nápisem Taverna Elisabeth, která jako jedna z mála v širokém dalekém okolí měla otevřeno. Vevnitř seděl náhodou Adonisův bývalý švagr se svojí současnou manželkou, kteří nám hned objednali a poslai víno a venku byly dva stolky se židlemi a protože bylo ještě poměrně teplo, usadili jsme se právě tam.

Na návsi se sem tam objevil nějaký člověk, pozdravil a šel dál svou cestou. Je zajímavé, jak všechny tyhle ostrovní vesnice jsou po sezóně jako po vymření. Kde všichni jsou? /Na tuto otázku mi odpověděl Adonis:“Jen se neboj, ty sice nevidíš nikoho, ale všichni vidí tebe...“/.

Talířek oliv, domácích hranolků, pro Janýska souvlaki a limonádu a pro nás další džbánek domácícho vína. Ofélie spala spokojeně v autě a do taverny se začalo trousit pár místních lidí a pár cizinců. Adonis se s několika z nich pozdravil a vždycky se ze slušnosti optal, zda si chtějí přisednout, takže za hodinu nás u jednoho stolečku sedělo už osm a dopíjeli jsme čtvrtý džbánek vína...

Začalo se smrákat a na stůl dopadla první těžká kapka deště.

Objednali sjme si pátý džbánek a domluvili se, že se sejdem na stejném místě ve stejnou dobu zase příští neděli. Nové tváře, nové příběhy, nové známosti. Jak já mám ráda tyhle podzimní poklidné dny!

linkuj.cz vybrali.sme.sk