Opravdu u nás straší?

Nedávno jsme se s Adonisem bavili o pověrách, pravoslavných svatých a strašidlech v domě. Docela jsem se nasmáli, když mi vyprávěl, jak se jeho bratr bál vstoupit do patra, kde teď bydlíme a kde dřív bydlívala jejich babička, protože se odsud vždycky ozývaly divné zvuky a Aleko měl za to, že tady straší a že zezdola, kde sedával, slyší, jak tady nahoře někdo chodí. Zřejmě sem tam zapraskalo staré dřevo nebo byl Aleko po nějakém z četných alkoholových opojení.

Adonis si ho prý tenkrát ještě sem tam vychutnal, že šel tajně v noci nahoru a zřetelně zadupal, aby tak potvrdil bratrovy obavy...Proto zřejmě z rodiny nikdo nic nenamítal, když se Adonis rozhodl obsadit zrovna tuto část domu.

Já jsem vlastně nikdy na žádné duchy nevěřila. Tedy....až do dneška.

Bydlíme ve stopdesát let starém domě po Adonisově rodině. Maminka se sourozenci bydlí na severu ostrova a sem do města téměř nejezdí. Před pár lety jsme opravili vrchní patro, které teď obýváme, zatímco zbylá část domu je v původním stavu.

Dole ve staré velké kuchyni s kachlovými kamny stojí kamenná studna, v prvním patře je zase bývalá pracovna Adonisova tatínka se starám dřevěným psacím stolem a kalamářem, v popelníku na stole leží i poslední nedokouřená cigareta, zřejmě z doby, kdy tatínek ještě žil.

Vedle se nachází velká místnost se starožitným nábytkem prolezlým červotočem, nádhernými prastarými obrazy olezlými plisní, gobelíny prožranými moly a starým piánem, které jsme v létě nechali naladit.

Janýsek tam denně chodí cvičit, ale jenom v mé přítomnosti, celá ta místnost totiž působí tak tajemně a strašidelně, jakoby se tam zastavil čas.

Ofélie chodí dolů s námi a hraje si tam s malilinkatou soupravičkou porcelánových talířků a hrnečků, která tam je vystavená na ozdobu.

Ještě předevčírem, když jsme odcházeli, přesvědčila jsem se, že je soupravička zpátky na svém místě, zhasla prastarou lampu, otočila klíčem v zámku a odešla.

Dnes už od rána na mě Ofélie naléhala, abychom šli s Janýskem dolů cvičit, protože se těšila, jak si tam zase bude hrát.

Odemkla jsem vrzající dveře, rozsvítila, otevřela piáno, Janýsek usedl a začal cvičit a Ofélie se hrnula ke stolečku, kde ...... soupravička prostě nebyla. Zmizela. Jen na malém zaprášeném dřevěném stolku, kde stávala, zůstalo nezaprášené kolečko.

Od čtvrtka u nás nikdo nebyl. Jen já a Adonis víme, kde je schovaný klíč od pokoje. Adonis v pokoji s piánem už nebyl přes týden a zmizení se podivoval stejně jako já. A přesto soupravička je pryč...

Janýsek přehrával poslední skladbičku a já jsem zaslechla, jak nahoře v bytě někdo zadupal. U nás ale dnes nikdo není.....

linkuj.cz vybrali.sme.sk