pro změnu něco romantického

Letošní zima nás trošku zaskočila častými dešti a nevlídným počasím. I když Janýsek tuhle prohlásil, že déšť a zimu miluje a já s ním musím občas opravdu souhlasit, přece jen, všeho s mírou...

V sobotu se udělalo nádherné počasí. Domluvili jsme se s Adonisem, že si druhý den uděláme výlet na protější pevninu do Sajády a pozvali několik různorodých přátel, o kterých se za chvilku zmíním.

Zatímco já jsem byla s dětmi na kamínkové pláži na severovýchodě ostrova, kde jsme si s dalšími maminkami a dětmi dělali piknik, zazvonil mi v kabelce telefon a v něm nabručený Adonis:“Výlet zrušen, všem zavolej. Chtěl jsem dát do lodi novou baterii a omylem jsem ji nasadil obráceně a tak shořel celý elektrický systém...“.

„Hmmm... mrzuté, hlavně že neshořela loď“, pomyslela jsem si, ale bylo mi líto nejenom našeho zmařeného výletu, ale taky všech, které jsme pozvali a kteří si kvůli nám na neděli vyhradili volno.

Doma jsem Adonise zpracovala k tomu, abychom alespoň druhý den všechny pozvali na oběd a obvolala jsem kamarády a do telefonu jim vše vysvětlila a domluvila se s nimi na poledne u nás doma.

Za chvilku však volá Jacqueline, jedna z pozvaných. Holanďanka, moc milá, asi pětapadesátiletá paní, které nedávno zemřel její řecký manžel a protože oba jezdívali na své lodi a milovali moře, naším pozváním byla původně nadšená. Když jsem ale výlet odvolala, slyšela jsem z jejího hlasu hluboké zklamání. „Víš, říkala jsem si, že když nejede vaše loď, můžeme jet mojí...bude to poprvé, co ji vezmu na moře od Kostasovy smrti“, navrhla tichým hlasem. Já jsem zajásala, obvolala opět ostatní, že se výlet koná a těšila se na druhý den.

V neděli jsme se hned po snídani vypravili do přístavu, kde už čekal náš polsko-irský známý s modrým nosem, Jan, a jeden šedesátiletý Angličan James, který tady na ostrově žije se svojí starou matkou. Maminka mu výlet povolila a tak se James, který je nesmírně šarmantní a vtipný, ale naprosto závislý na své matce /možná proto ten přesun z Anglie do Řecka, tady se totiž maminčini mazánci i v šedesáti letech tolerují/, radoval jako malé dítě.

Slunce bylo vysoko na obloze a lehký vánek nás poháněl po zrcadlově lesklé hladině moře. Na vysokých kopcích na protější pevnině se bělaly zasněžené vršky a kolem nás poletovali chechtající se racci.

Janýsek s Ofélií pobíhali po palubě a houpali se na stěžni jako staří námořnící, Jacqueline se se slzami v očích zasněně dívala na obzor. Jan s Jamesem vedli nesmyslné rozhovory o barových tanečnicích a já jsem se zapřela o Adonisova záda a pozorovala vzdalující se hradby města. Jako by se v tu chvíli všechny starosti a chmurné myšlenky vzdalovaly s nimi....

linkuj.cz vybrali.sme.sk