na ostrově

Řekové trpí neskutečnými předsudky a žijí z pověr. Vlastně velká část jejich pravoslaví je na pověrách založená. Nesmí se tu mluvit o smrti, pohřbech a nemocech. Věří se na uhranutí zlým okem a na vyléčení tohoto uhranutí.

S předsudky jsou na tom často taky dost bídně. To, co je cizí, jakoby bylo špatné. Nedůvěra ke všemu neřeckému je docela evidentní.

Před chvíli jsme seděly na kávě na náměstí s několika maminkami Janýskových spolužáků. Děti si hrály a my jsme se bavily o životě. Jedna z maminek, milá a moc hezká žena asi v mém věku, Evi, nám vyprávěla, jak se seznámila se svým manželem:

Oba pocházejí ze stejné vesnice, on je však o 9 let starší než ona. Když odcházel s rodiči do Ameriky, bylo mu 15 let a Evi 6. Babis, tak se její muž jmenuje, jezdil na Korfu vždycky o prázdninách. Svoji dávno vyvolenou zatím jen pozoroval při hrách a ona jeho, se zalíbením. Když oslavila své patnácté narozeniny, poprvé na ni promluvil tak, aby je nikdo neviděl. Potom si tajně telefonovávali. Když přijel zase další rok, chtěli být spolu, ale nemohli. Ve vesnici by je ukamenovali a způsobili by ostudu své rodině. „Takovou si nikdy neber,“ řekli by svým synům, „ta už byla s Babisem a kdoví, s kým ještě jiným.“

Vymýšleli si různé schovávačky. Babis šel do kafenía /pajzl-kavárna, kam chodí jen muži/, auto nechal před barákem, zatímco Evi se nepozorovaně vkradla do auta, kde ležela na zemi a čekala, až Babis přijde. Posléze přišel, nasedl do auta, jakoby nic, odvezl je někam do vzdálenějších míst, kde si řekli, jak se mají rádi, políbili se a pak honem spěchali domů. Babis Evi vysadil dva kilometry před vesnicí a sám se vrátil do kafenía.

Takhle se vídávali jenom občas, aby se na to nepřišlo. Když Evi oslavila sedmnácté narozeniny, pár se zasnoubil, aby se alespoň mohl vídat. Při jejích osmníctinách už zvonily satební zvony. Před svatbou se viděli celkem patnáctkrát....

Evi je dnes šťastně vdaná, prožila se svým mužem pár let v Americe, aby zjistili, že chtějí žít a své děti vychovávat v Řecku a tak se vrátili. Říká, že měla štěstí, ale že nikdy nebude svým dětem bránit v tom, aby se se svým partnerem vídali a že jim nebude překážet v jejich vztazích. „Samozřejmě, pokud si nepřivedou domů Albánce nebo Turka,“ dodala Evi se starostlivým výrazem ve tváři. „A co když bude ten Albánec nebo Turek tak úžasný charakter, že ti prostě bude sympatický?“ ptala jsem se já. „Nene, je to jiná mentalita, tohle nedovolím.“

Poté, co jsme se rozešli všichni směrem ke svým domovům, potkala jsem po cestě Lily. To je moje svědkyně ze svatby, starší elegantní dáma. Srdečně mě zdravila a nabídla, ať se k ní na chvilku stavím na ouzo. Táhla jsem děti k ní domů. U ní už seděl její skoro osmdesátiletý bratr, který na ni čekal a dlouhou chvíli si zkracoval pitím piva.

Lily odběhla do kuchyně, připravila malé meze- černý pasturmas /něco jako uzené maso, které se dříve dělalo z vebloudího masa, nakrájené na tenounké plátky/, sušená rajčata v olivovém oleji s česnekem a fetu. Kostas, její bratr prohlásil, že pasturmas chutná jako zkažené maso a vypadá jako mumie. Zasmáli jsme se a já jsem podotkla, že má barvu tváře Svatého Spyridona. V tu chvíli se, moderní a jinak pokroková, Lily na mě přisně podívala, pokřižovala se a prohlásila:“Tohle už nikdy neříkej, ten Svatý tohle vtipkování nemá rád. Kostova bývalá žena, Francouzka Anne, si před padesáti lety po žertování o Svatém Sypridonu zlomila nohu a krátce na to se utopila v Brazílii.“

Děti se začaly nudit. Dojedla jsem poslední kousek pasturmy, dopila sklenku ouza a rychle se rozloučila.

linkuj.cz vybrali.sme.sk