nad vzkříšením
Včera jsem byla po delší době v našem místním evangelickém kostele. Jakákoliv jiná než pravoslavná církev, která přežila, se v Řecku rovná malému zázraku. Být Řekem, ale ne pravoslavným, se dodnes považuje za odvahu, nebo spíše za úplné bláznovství.

Malá kaple naproti garistkému zálivu byla z polovice plná, když jsem s Ofélií dorazila. Janýsek se rozhodl, že půjde raději s tatínkem na ryby. Přivítal mě pan farář a jeho žena a já jsem se usadila v jedné ze zadních lavic. To má tu výhodu, že člověk může nerušeně pozorovat celé dění v kostele, včetně lidí /i když pouze zezadu/, kteří tam chodí, ale můj hlavní důvod pro sezení úplně vzadu je Ofélie. Když začne vřískat, můžu s ní rychle vyběhnout ven, aniž by se na mě upíraly zraky všech ostatních.

Ofélie si vybalila svoje hračky a sušenky na lavici, hrála si, pojídala a polohlasně si broukala. Já jsem se snažila soustředit se, ale v hlavě se mi začal rozvíjet příběh poskládaný z osudů lidí, kteří seděli přede mnou.

Poslední, co jsem ještě byla schopna vnímat, bylo farářovo oznámení, že dnes jsou velikonoce v Evropě, ale „my“ je budeme slavit až s pravoslavnými. V duchu jsem se usmála, že „my“ se v Evropě podle pana faráře nenacházíme.

Hned první v řadě seděla mladá Filipínka, o kterou se opíral stařeček, sotva se na lavici držící, vedle ní seděla zřejmě její známá ze stejné země, drobounká žena, která se držela za ruku se statným Afričanem.

Za nimi sedí Angličanka ve středních letech, manželka Spirose, který vzadu v kabince překládá do sluchátek do angličtiny těm, kteří neumějí řecky.

Přede mnou starý pán v brýlích a tvídovém saku, zpívající u všech písní mohutným druhým hlasem. Vedle něj vždycky sedává jeho kamarád s Parkinsonem, který se třese tak silně, že se pod ním otřásá celá lavice. Asi proto vždycky sedí v lavici jen oni dva.

Vedle mě se usadily dvě Rumunky, kterým, kdybych je potkala na ulici, bych se vyhnula obloukem. Otevírají Bibli v rumunštině a já se za své myšlenky zastydím.

Ve vedlejší řadě sedí hned vepředu precizně učesaná a nalíčená Němka Jacqueline, která s sebou vodí tři děti. Bydlí tu už léta a prodává v létě ve zlatnictví u nás v ulici.

Za ní jsou dvě řady Albánců. Od mladých až po starší. Chodí sem pravidelně. Je to zřejmě jediné místo na Korfu, kde je ostatní berou jako rovnocené spolulidi a ne jako póvl. Do zadní řady /přišel o 20 minut později/, se zrovna usadil další Albánec v montérkách, který si zřejmě odběhl ze stavby. I přes upozornění na dveřích, aby si všichni laskavě vypli mobilní telefony, tlumeně něco do mobilu vykládá, zatímco ostatní zpívají. Není sám, telefony pípají z kabelek a kapes někomu každou chvilku.

Čas uběhl jako voda. Všichni vstávají a zpívají poslední píseň „Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal“-velikonoční klasika. Loučím se s několika lidmi, kteří mi přišli podat ruku, posazuji Ofélii na sedačku na kolo a vydáváme se zpátky k domovu. Venku je nádherně. Svítí sluníčko, hladina moře se leskne, lehký vánek si pohrává s kvetoucími korunami stromů. Přemýšlím, zda věřím ve vzkříšení. Rozhlížím se kolem sebe a nasávám ten jarní svěží vzduch. Pozoruju kytky, které tu před několika dny ještě nebyly a cítím, jak se celá příroda a celá země probouzí k životu. Vzkříšení existuje, zažíváme ho přece každé jaro, pomyslím si přesvědčeně.

linkuj.cz vybrali.sme.sk