a o povolání snů


Opět jsem po roce přestala třídit odpad. V bláhových domněnkách, že nakonec ten odpad opravdu roztřídí, jsem žila i poté, co mi popeláři vynadali do hlupáků.

Pak jsem ale na náměstí shlédla akci podporující třídění a tak jsem šla za člověkem, který pro třídění tak horoval a vyprávěla mu své zážitky, ale on se dušoval, že to tak není, že se odpad opravdu třídí a že to bylo nějaké nedopatření.

Na Silvestra jsem šla s dětmi z návštěvy a na ulici nebyla ani noha. Jen jedno popelářské auto, do nějž popeláři vysypávali všechny kontejnery, bez ohledu na barvu a odpad, který obsahují. Chvilku jsem je se zájmem pozorovala a pak jim řekla, že už dva roky třídím odpad a proč házejí všechno dohromady. Jeden z nich se polekaně rozhlédl kolem sebe a sklíčeně se na mě podíval:“Nezlobte se, ale dnes není dostatek lidí, tak to musíme všechno odvézt, aby na Nový Rok bylo čisto...“

Budiž, pomyslela jsem si, ale poté, co se stejná příhoda opakuje pořád dokola, jsem přestala mít chuť na tašky a igelitové pytle doma navíc. A tak začnu zase, až modré kontejnery přestanou být venku kvůli své hezké barvě.

Nedávno jsem si přečetla článek u kolegyně Sonji, jak jí sebrali na letišti nožík a jak se u toho celníci chovali. Slíbila jsem jí, že napíšu dopis s jejím zlepšovacím návrhem do Bruselu.

Na internetu jsem si našla nějaké formuláře, dokonce česky a tak jsem vyplnila stížnost a napsala, že bych měla takový nápad, že chápu bezpečnostní opatření, ale přesto by bylo dobré zřídit charitativní obchody, kde by se zabavené věci prodávaly za symbolickou částku 1 E a poté, co by se zaplatily náklady na provoz obchodů, zbylé peníze by mohly jít na nějakou užitečnou charitu. Protože takto zabavených věcí musí být denně tisíce. A někdo, kdo jede na dovolenou a seberou mu nožík, by jistě uvítal, kdyby si mohl koupit jiný v cílové destinaci za pakatel.

Ne, že bych opravdu očekávala nějakou odpověď. Ale... asi za měsíc mi přišel dopis od českého sekretáře Evropského ombudsmana, že se moje stížnost bude řešit a že je zaznamenána pod číslem 0969//2008/BU a má ji na starosti pan Hrouda. Na dopisu byla známka za 88 centů.

Byla jsem docela příjemně překvapená, že je opravdu někdo ochoten se něčím takovým vůbec zabývat a říkala si, že v tom Bruselu přece jen možná něco dělají.

Za další tři týdny /kdy zřejmě moje stížnost byla prozkoumána tisíci úředníky/, mi přišel email a vzápětí dopis stejného znění /tentokrát za 1,25 Eura/ a to přímo ze Štrasburku:

Vážená paní,

Reaguji na Vaši stížnost, kdy Vám odebrali kapesní nožík/.../. blablabla...
Po důkladém posouzení Vaší stížnosti je zřejmé, že není splněna podmínka pro stížnost k veřejnému ochránci práv a proto nejsem oprávněn se Vaší stížností zabývat.

Chcete-li stížnost nadále řešit, obraťte se přímo na příslušné letiště. Podepsán s pozdravem sám velký Ombudsman Prof. Dr. Nikiforos Diamandouros

Pravda, byla jsem trochu rozčilená, protože moje stížnost byla jen ilustrována nožíkem, ale chtěla jsem něco navrhnout a o tom v jejich odpovědi nebyla ani zmínka.

Adonis se všemu pobaveně smál, protože na psané, ani jakékoliv jiné stížnosti jako správný Řek nevěří a taky proto, že pan Nikiforos se prý za mladých let dvořil jedné jeho známé, což prý nedobře skončilo, a taky proto, že posílat něco Řekům, byť sedí ve Štrasburku či v Bruselu, postrádá jakýkoliv význam.

Hned až skončí letní sezona, zkusím se přihlásit o práci v Evropské Unii. Určitě by tam někde vyštrachali jedno místečko pro nadějnou spisovatelku, která jim bude chrlit rozmanité odpovědi na stížnosti jako na bežícím páse...

linkuj.cz vybrali.sme.sk