mě tentokrát trošku zklamalo

Ještě než mi začne práce, jsem se rozhodla trošku vytřídit domácnost a zbavit ji nepotřebných věcí

Do velkého černého pytle jsem naskládala věci po dětech, některé svoje šatstvo, boty, Adonisovy staré košile /tak aby to nevěděl, sice už je nikdy nosit nebude, ale všecko schovává/. Pytel jsem vzala a šla najít „svoji“ cikánku, které většinou oblečení nosím.

Minule se mě ptala, jaké mám číslo nohy. Tak jsem říkala, že 39-40 a ona na to radostně:“To je perfektní, to máš stejné jako já! Přines mi boty, nejlépe nějaké botasky...“

Musím se přiznat, že nošení oblečků cikánům není z mé strany úplně nezištná charita. Za prvé je mi samozřejmě líto vyhodit staré oblečení a jsem ráda, když ho může ještě někdo použít a dokonce z něj má radost.

Za druhé ale, jsem si říkala, že když budu oblečení nosit jedné a té samé paní, tak se s ní můžu trošku víc seznámit a pak se zeptám, jestli bych mohla přijít do jejich cikánského kempu uprostřed ostrova, který mě velmi zajímá a o kterém bych chtěla napsat nějaký článek. Jenže od téhle akce mě všichni zrazují, že mě tam pak prý akorát tak okradou nebo mi ublíží. Adonis mi řekl, že jsem se zbláznila a jestli chci jet do toho gheta, mám jet sama, bez dětí...

Žena mezi 35 a 50 lety, věk opravdu těžko určitelný, stála už na náměstí a snažila se kolemjdoucím, jako každý den, když je hezky, prodat nafouknuté balonky.

Když mě viděla s velkým pytlem, zamávala na mě a balonky si přivázala na klandr. „No konečně že jdeš. Co neseš?“ Vítala mě nadšeně.

Předala jsem jí pytel a ona ho, za pomoci své těhotné sestry, okamžitě na ulici začala rozbalovat a vyndávat všechny věci. Některé přešla bez velkého nadšení. Z kožených bot ale měla takovou radost, že si je hned nazula a svoje staré hodila do koše, Adonisovy staré boty dala manželovi, který se přišel podívat, co se děje a pak věci vzala a naházela zpátky do pytle, který vzápětí muž odnesl do staré dodávky.

„A botasky nemáš?“ zeptala se trošku zklamaně. „Nemám,“ odpověděla jsem po pravdě a snažila se zavést hovor na její bydliště.

„Známe se už dlouho, ale vůbec nevím, jak se jmenuješ,“ povídám jí a ona se mi představuje jako Eleni. Povídáme si o dětech, o tom, jak je těžké se tady uživit, jak je všecko drahé a prodej balonků, kterým se živí už přes dvacet let, už dávno není, co to bývalo.

„Kde bydlíš?“ konečně se dostáváme k tématu, které mě tak zajímá. Eleni se na mě zadívá a řekne:“Tak dobře, tobě to teda řeknu. Máme pronajatý domek v Lefkimi /asi 40km na jih od hl. města/ a tam bydlíme celá rodina. Děti tam chodí do školy. Víš, my jsme z Larissy, ale tady na Korfu už žijeme dlouho.“

Nedovedu dost dobře skrýt své zklamání:“Tak vy nežijete v údolí Ropa v tom táboře?“ Eleni se na mě trošku zamračí:“My? My jsme poctiví lidi a poctivě se živíme, my nejsme jako tamti zloději odtamtud....“

Trošku smutně odcházím. Přemýšlím, jestli se pro příště, než dám zase někomu tolik věcí, mám zeptat, kde vlastně bydlí. Ten cikánský tábor mě totiž vážně nesmírně zajímá...

linkuj.cz vybrali.sme.sk