a co dělám?

Začala sezona. Začalo to hektické období, které mám tak ráda a zároveň ho nesnáším. Přijeli mi první turisté, s nimi maminka, která po několika hodinách vysvobodila moji domácnost od nekonečného a zoufalého bince a já jsem se ponořila plně do práce.

Přijelo mi sem na dovolenou několik přátel, takže se snažím si vyšetřit i chvilky času pro ně, což není vždy úplně jednoduché.

Děti jsou nadšené a ráno místo za námi chodí hned z postýlky za babičkou. Ta se jim věnuje, čte jim a zpívá, dělá palačinky /na které já jsem moc líná nebo mi nezbývá čas/, krupičnou kaši /kterou já tak, jako babička, neumím/ a všechno je tak, jak má být.

Až na počasí, které se střídá jak v aprílu. Minulou sobotu se zatáhlo a začaly padat kroupy. Z pláže utíkaly mraky návštěvníků zabalených do ručníků Nikoho by nenapadlo si s sebou vzít i nějaké teplejší oblečení. Druhý den je potom zase přes třicet stupňů a slunečno, aby se navečer strhla bouře a rány hřmění se rozléhaly po celém ostrově. Nad černým mořem šlehají blesky, jakoby si někdo předplatil laserovou show.

V pátek třináctého slibuji svým turistům, že s nimi pojedu na výlet lodí s grilováním. Trochu ustaraně se dívám na černočernou oblohu, která nevěstí nic dobrého.

První ale musím doprovodit Janýska do školy. Škola ten den totiž končí a řeckým dětem nastávají vytoužené tříměsíční prázdniny. Kyria Eleni, Janýskova učitelka, se na mě mile usmívá. Když se dozvím, že odchází, mile se usmívám taky /co jsme si, to jsme si.../ a srdečně se s ní loučím. Říká mi, že Janýsek je moc chytrý chlapeček a že na něj mohu být hrdá. Tak mě napadá, že kyria Eleni je člověk na svém místě, je mi skoro do pláče, že odchází a na závěr jí dávám svoji mailovou adresu, aby mi poslala fotku, kterou si právě nechala s dětmi udělat. Janýskovi ji nalepím do alba.

Staré křivdy jsou prominuty. Mýlit se je přece lidské, ne?

Když odcházíme ze školy, spěcháme, abych mohla odjet na výlet, kde určitě zmoknu. Janýsek drží v ruce vysvědčení /v první třídě zatím bez známek, jen s nápisem, že může v září nastoupit do druhé třídy/ a před domem potkáváme dvě děti, které se drží za ruce.

Když spatří Janýska s vysvědčením, přiběhnou k němu a volají na něj:“Tak co, Janni, prošel jsi?“ Janýsek se hrdě napřímí a zlehka přikývne.

Dusím v sobě smích. Kdo by neprošel v první třídě? Vzápětí mi však Janýsek vysvětluje, že tyhle děti loni opakovaly první třídu a z jejich třídy neprošli tři kluci.

V duchu přmítám, že ocenění něčí inteligence je věc čistě relativní. Kdyby měl Janýsek ve třídě samé Einsteiny, možná by bylo všecko jinak. A tak kupuji těm dvěma milým dětem lízátka a gratuluji, že letos prošly taky a pak už utíkáme, aby nám neodplula loď.

linkuj.cz vybrali.sme.sk