-každý svého štěstí strůjcem

Adonis asi před měsícem smutně uzavřel svoji truhlářskou sezonu a otevřel lékařskou sezonu. S výrazem člověka, jenž ztratil svoji nejbližší osobu, skládal beze slova kousky dřeva do krabice, přikrýval milované pily, pilky a brousky, pověsil poslední okenici na okno a začal doma chodit kolem dokola jako zvíře v kleci.

První dny neměl mnoho nemocných a tak začal vymýšlet, co by mohl dělat. O několik domů dál si před časem otevřel jeden starý pán malou truhlářskou dílnu. Adonis několikrát prošel kolem a vždycky zvědavě nakukoval. Truhlář s brýlemi a prošedivělými vlasy, který vypadá jako univerzitní profesor, si ho časem všimnul a nabídnul mu, ať se jde podívat, co vyrábí. A tímto dnem začal Adonisovi nový život.

Truhlář Konstantinos totiž vyrábí malé kulaté stolky vykládané dřevem různých odstínů, ty pak vyloží na ulici a prodává je kolemjdoucím zájemcům.

Zdálo se, že snad Adonise uhranul, protože najednou nebylo dne, kdy by můj muž nebyl vedle v dílně a nedíval se, jak Konstantinos pracuje.

Pokaždé, když přijdu domů a jsou pootevřené domovní dveře, vím, kam si Adonis odskočil. Truhlář zase často chodí k nám a Adonis mu pyšně ukazuje své nedávno vyrobené okenice, nad kterými starý pán uznale pokyvuje hlavou.

Jednoho dne přišel otec mých dětí domů se širokým úsměvem na rtech a oznámil mi, že se Konstantinos rozhodl, že půjde časem do důchodu a řemeslo potřebuje někomu předat a tak ho napadlo, že právě jeho soused doktor, tedy můj Adonis, je tím správným člověkem. Prý ale nesmí nikomu prozdradit jeho tajné techniky a toto umění si sebou má vzít do hrobu.

Adonis si tedy nakoupil kousky krásného dřeva a pustil se do díla. Z dolní dílny už zase slyším veselé pískání a pokaždé, když jdu ven nebo dovnitř, volá na mě manžel, ať se jdu podívat, jak se stolečky pokročil. Kousek po kousíčku lepí na dřevěnou desku malá bílá, hnědá, červená a černá dřevíčka a vytváří tak zajímavou mozaiku.

Do práce se zabral tak, že k ní odchází hned po snídani, když ho pak volá nějaký pacient, ještě rychle dolepí pár dřívek, aby dobře držela a mohl hned po příchodu domů pokračovat v práci a od oběda je v dílně zase až do večera. Do postele uléhá s úsměvem a v noci se mu zdá, že vyrobil stoleček hezčí než Konstantinos, v horším případě, a to když má nějakou noční můru, se mu zdá, že přilepil jedno dřívko obráceně.

A tak se z mého vždy lehce melancholického doktora pomalu stává veselý truhlář a já ho s trochou závisti pozoruji a říkám si, že bych chtěla prožít podobný přerod z průvodkyně turistů na spisovatelku. Otázkou ovšem je, kdo nás, dva umělce, bude potom živit...

linkuj.cz vybrali.sme.sk