..jaké je to být doma..
V tomhle městě jsem vždycky v zimě trpěla splíny a špatnými náladami. Probuzení do tmy a mrholení mě naprosto ubíjelo. Typický smrad v natěsnaných dopravních prostředcích a nevrlost spolucestujících mě ničila. Neochotné prodavačky v obchodech mě dokázaly totálně vytočit.

Teď je všecko jinak. Večer sjíždím z Veleslavína na Prašný Most, procházím Hradem a chvíli se kochám nádherným výhledem na Prahu. Tenhle pohled se mi neomrzí nikdy. Okolo procházejí stovky turistů i místních, všichni se zastavují a fotí na stejném místě, kde postávám. Pomalu scházím k Nerudooce, kde, hned nahoře, bydlí moje věrná kamarádka z gymplu Bety.

Zvoním u starodávných dřevěných dveří a vcházím do pavlačového domu. Z pavlačí se ozývají nejrůznější zvuky –hlasitě puštěná televize, manželské hádky, puštěná voda, splachování záchodů, z pavlače Bety se ozývá dětský křik. Vcházím do bytu a za dveřmi vykukují tři malé blonďaté hlavičky. Bety už je nachystaná a za mohutného nesouhlasu všech dětiček se mnou odchází ven.

Rok jsme se neviděly. Jdeme do vedlejší hospůdky U zavěšenýho kafe, kde si dáváme točený Gambrinus a první plkáme o nesmyslech. Je těžké tak rychle navázat na to, kde jsme loni přestaly. Bety má tolik práce s dětmi, že ani nestíhá internet, takže za jeden večer toho musíme probrat opravdu hodně.

Druhý Gambrinus usnadňuje konverzaci a při třetím se zdá, že vlastně žádný rok ani nebyl,možná ani těch 13 let, co už tu nebydlím. Probereme staré známé, pražské drby, těžkosti a úskalí manželství a mateřství a když se ze zadní místnosti začne ozývat zvuk basy, kytary a zpěvu, přenášíme si věci k piánu a přidáváme se ke starým malostranským štamgastům, kteří si tam chodí každé úterý zahrát. Zpíváme Pramínek vlasů a Slavíky z Madridu a Želvu jako o život a tak trošku vykrádáme show blonďaté prsaté zpěvačce, která se na nás trochu nevrle dívá. Staří pardálové nám lichotí a my se smějeme a připadáme si mladé a krásné /pravda, věkový průměr skupiny dělá zhruba 60 let/ a já přemýšlí, jestli tohle není to, co mi v cizině tak trochu chybí. Malostraňáci nás nadšeně zvou, ať přijdeme zase příští úterý, jenže já vím, že přijdu nejdříve zase za rok a je mi z toho trošku smutno.

Je ráno, já sedím v bytě u rodičů, v bytě, kde jsem své mládí sice nestrávila, ale kde mi každičká věc, zde uložená, mládí připomíná. Moji rodiče si tiše povídají v kuchyni. Maminka už začala vařit oběd, který voní až sem. Venku je šedivo a mrholí. Mě to ale vůbec nevadí. Chtěla bych, aby tahle chvíle- ten pocit, že jsem zase doma, trval věčně.

linkuj.cz vybrali.sme.sk