/pokračování ostrovního příběhu/


Ve čtvrtek jsem šla opět do souboru Mantzaros. Kyrios Spyros se sice půl hodiny zpozdil, nakonec ale přispěchal ve své nezaměnitelné teplákové soupravě a když mě viděl, svůj pohled upřel do země a snažil se kolem mě nepozorovaně projít.

„Jasas, Kyrie Spyro,“ zavolala jsem na něj spěšně a skoro se ho snažila zadržet rukou, aby mi někam neutekl. Rychle se na mě podíval a zastavil se. „Víte, už včera jsem se ptal učitelů, no... někteří by čas měli, ale zase nemáme žádné volné hudební nástroje...,“ řekl a opět se zadíval do země.

Živě jsem si představila, jak učitelé mají spoustu času, sedí ve svých kabinetech, popíjejí frapé, kouří a klábosí, ale nemohou vyučovat, protože nemají volné nástroje. „Chápu,“ řekla jsem zklamaně a z toho zklamání mi skoro vytryskly slzy do očí. „Znamená to, že kdybych si přinesla svůj nástroj, mohu nastoupit?“ Kyrios Spyros se zamyslel a řekl: „čistě teoreticky ano, ale lepší je třeba počkat nějaký čas, zda se něco neuvolní. Nezlobte se, musím už jít,“ vyvlékl se z nepříjemné situace a rychle zmizel.

Ještě jsem ale neskončila.Měla jsem v záloze konkurenční soubor v pátek mezi pátou a sedmou. Naklusala jsem tam hned v pět. První děda mě zavedl k druhému dědovi, učiteli trumpety, který si odplivl na zem a zavrtěl hlavou. Poté jsem byla zavedena k učitelům hoboje, klarinetu a lesního rohu, ale všichni se na mě jen podívali a zavrtěli hlavou, že nemají čas.

Nakonec, v posledním kabinetě na posledním podlaží, přímo pod střechou, seděl poslední učitel. Už od pohledu sympatický šarmantní týpek s lehce prošedivělými vlasy, zřejmě o něco málo starší než já. „Tady mladá paní by chtěla hrát na saxofon,“ řekl děda. Učitel přikývnul, děda zmizel a tak jsem se seznámila s Kyriosem Jorgosem. „Chceš hrát na tenor nebo alt? Soprán tu nemám, ale tyhle dva jsou ještě volné,“ zeptal se mě přátelským hlasem.

„Na alt,“ pravila jsem rozhodně, jako bych saxofonům nějak rozuměla. „Dobrá, tak si kup plátek, podívej, to je tohle dřevíčko, a přijď v úterý mezi pátou a sedmou. Ale ne po půl sedmé, to už se chystám jít domů,“ řekl Jorgos a zamával mi na rozloučenou.

Koupila jsem si tedy plátek a dnes přesně v pět hodin přispěchala na svoji první hodinu saxofonu. Naučila jsem se plátek nasadit do hubičky, foukat do hubičky, hubičku nasadit do krku a krk do těla nástroje. Pak jsem se naučila zahrát tři tóny a Jorgos vesele pokyvoval hlavou:“Tak to pro dnešek stačí, aby ses neunavila. Bravo, většině se napoprvé vůbec nepodaří vyloudit jakýkoliv zvuk. Příště si přines svoji hubičku a tyto noty,“ načmáral něco na kus papíru a podával mi ho.

Výborně. Teď se ještě naučit pár dalších not, pořídit si unoiformu a asimilace může začít!

linkuj.cz vybrali.sme.sk