Nadšení a stesk


Nedávno jsem se dočetla v Reflexu v rubrice Na vandru, že prý jedna psycholožka rozdělila život přistěhovalce /emigranta/ v cizí zemi na pět etap:
Nadšení, stesk, agresivita, sblížení a integrace /asimilace/.

O asimilaci už jsem psala, troufám si tedy říci, že se snad nacházím v posledním stadiu, i když ani to není jednoznačné, protože sem tam se vracím i do předchozích stádií.

Každopádně mě toto rozdělení inspirovalo k dnešnímu psaní na pokračování. Začnu tedy od začátku.

Nadšení v cizí zemi a z cizí země. Tenhle pocit jsem prožívala snad ve všech zemích, ve kterých jsem se kdy ocitla. Od malička mě přitahovaly dálky a vůně ciziny. Když mě rodiče jako malou posílali ještě v dobách komunismu do Východního Německa na prázdniny, abych se naučila německy, těšívala jsem se. Na to, jak to tam bude jiné než doma. Na to, jak se tam mluví cizí řečí, kterou jsem tenkrát ještě moc nezvládala, ale vždycky na konci pobytu si byla jistá, že rozumím víc než na začátku. Na jiné vůně a jiné pachy, na jinak vypadající a oblékající se lidi. Na jiné obchody a na jiné ulice. Tohle nadšení ve mě dodnes přetrvává.

Když jsem před více než deseti lety poprvé přijela na Korfu jako turistická průvodkyně, byla jsem ohromená a nadšená krásou tohoto ostrova. Moje maminka má ode mě schovaný dopis, kde píšu, že tohle je asi nejkrásnější místo, které jsem kdy navštívila, ale zůstat bych tu nechtěla, těším se pak zase dál.

Všechno nakonec dopadlo jinak a já jsem zde potkala muže svého života, kterého jsem si vzala za manžela a rozhodla se zde usadit a založit rodinu.

Fáze nadšení trvala docela dlouho. Léto je tady krásné, ale ještě raději tu mám dodnes zimu. Ta první, kterou jsem zde prožila, byla o to pestřejší, že jsem byla čerstvě provdaná. Cítila jsem se na jednu stranu hrozně dospěle a na druhou stranu jako dítě závislé na svém rodiči. V zimě tu pro mne nebyla práce, neuměla jsem ještě řecky a neměla tady zatím skoro žádné své přátele.

Nejsem člověk, kterému by se nějak výrazně stýskalo, ať už jsem kdekoliv. Spíš se pořád na něco těším. Až se uvidím s rodiči, až pojedu zase do Prahy, až se potkám s kamarády a pak zase až se vrátím zpět na Korfu. Tentokrát to ale bylo jiné. Začalo mi docházet, že tady tak trochu skončila moje svoboda. Pomalu se tedy fáze nadšení začala prolínat s fází stesku.

Co když se nikdy nenaučím řecky? Co když se mi tady líbit nebude? Co když si tu nenajdu žádné kamarády? A co když najednou budu chtít odjet?

Ze začátku jsem jezdila všude s Adonisem. Nakupovat, obstarávat a zařizovat různé věci i do nemocnice za pacienty. Jenže Adonis se vždycky někde na motorce zastavil a začal se s někým vybavovat, což mohlo trvat až půl hodiny a já jsem nerozuměla ani slovo. Takže jsem seděla za ním a nebetyčně se nudila. Brzy jsem tedy začala raději podnikat věci na vlastní pěst, zato ale úplně sama.

Chodila jsem sama na procházky kolem moře, často jsem si s sebou brala knížku a sama si sedla na náměstí do kavárny, četla si a pozorovala lidi okolo sebe.

Pořád jsem ale byla sama a nějak jsem nevěděla, jak se tady vlastně s někým seznámit. Začala jsem chodit na kurzy francouzštiny a říkala si, že tam se určitě potkám s nějakými Řekyněmi, po kurzu půjdeme na kafe a bude to. Jenže všechny Řekyně po kurzu spěchaly domů vařit, popřípadě na pedikúru, manikúru nebo ke kadeřníkovi...

Začala jsem chodit plavat do místního bazénu, ale tam jsem potkávala jen samé vytrénované muže s malými plavkami a velkými bicepsy nebo prastaré babičky ve špinavých šatnách.

Můj stesk začal vrcholit, když jsem se kvůli nějaké zbytečnosti pohádala s Adonisem a pak seděla sama doma v neutěšeném prostředí našeho polorozbořeného bytu, za okny hustě pršelo a já jsem se choulila u naftových kamen a přepínala kanály na televizi, jíž jsem vůbec nerozuměla. Psávala jsem dlouhé dopisy domů a těšila se, že za týden nebo dva dostanu odpoveď. Moje maminka už pro mě měla dlouho vyhrazené „psací pondělí“, takže jsem od ní dostávala dopisy se železnou pravidelností, za což jsem jí dodnes nesmírně vděčná.

S rozšířením internetu mezi nejbližší rodinu a přátele mě pak ale fáze stesku začala pomalu opouštět.....

linkuj.cz vybrali.sme.sk