Adonis stůně

Když jsem v pátek večer našla Adonise vzdychajícího a úplně vysíleného na podlaze v ložnici, pomyslela jsem si, že je zle. Opatrně jsem mu pomohla vstát a zeptala se, zda-li ho mám odvézt do nemocnice. Když přikývnul, upřímně jsem se vyděsila. Jako doktor nechce mít s doktory a nemocnicí nic společného, musí mu být tedy opravdu hrozně.

Zavolala jsem našemu známému, jestli by přišel pohlídat děti, zatímco budeme pryč a nasadila Adonise do auta. Dokonce mě nechal i řídit.

V nemocnici na pohotovosti sedělo v čekárně množství vzdychajících pacientů. Adonis šel dopředu, bez zaklepání vešel do ordinace, kde ležela na nemocniční posteli stařena /poznala jsem v ní bývalou hospodyni Adonisových rodičů/ a hlasitě hekala:“Aaaach, ou, auauau, háááááááááááááááách!“ Vykřikovala ta žena.

Před ošetřujícím lékařem se tísnilo a strkalo několik lidí, kteří se dožadovali okamžitého ošetření.

Adonis šel zcela nezaujatě za doktorem a z předstíranou suverenitou se ho zeptal, zda v současné době řádí nějaká střevní chřipka. Doktor, aniž by zvedl hlavu, zakýval, že ano a tiše pronesl, že nahoře na oddělení je plno a už se tam nikdo nevejde. Adonisovi se evidentně ulevilo, že se zřejmě jedná o nějaký virus a jal se lékaři dopodrobna vyprávět o svých střevních symptomech, včetně barvy a zápachu.

Doktor opět pokýval hlavou a doporučil mu, ať si jde lehnout do vedlejší místnosti a nechá si dát kapačku, aby se zavodnil.

V místnosti běžela klimatizace s teplým vzduchem na plné obrátky, takže tam bylo téměř nedýchatelno. Na jedné z postelí ležela stará paní s kyslíkovou maskou na obličeji, za ruku ji držela mladá slečna. Poznali jsme v nich dvě Elizavety, babičku s vnučkou, majitelky známe z taverničky v Dukades.

Sestřička natáhla na postel papírové prostěradlo, povlékla nechutný hnědý polštář s pestrobarevnými skvrnami neurčitého původu do papírového povlaku a vpíchla Adonisovi jehlu do žíly. Adonis jí ještě otráveným hlasem přikázal, aby vypla klimatizaci, jinak se tam uvaříme. Sestra se na něj překvapeně podívala a urychleně uposlechla.

Na třetí postel po chvilce ulehla mladá dívka. Chuděrka se zrovna nacházela v nejhorším stádiu puberty. Poďobaný obličej, tlusté brýle, mastné vlasy a rovnátka. Její hysterické pokřikování „Mami, okamžitě sem přijď“ a „Tati, zavolej doktora a nesedej si na moji postel“ a „umírám a strašně mě všechno bolí“ jí na šarmu opravdu zrovna nepřidávalo.

Adonis v jejích rodičích poznal své známé a tak si navzájem vyměnili poznatky o svých diagnózách. Adonis se se zalíbením opět rozvyprávěl o svých střevních útrapách a své vyprávění každou chvilku podbarvil hlasitými gastrozvuky, při nichž se na všechny okolo vždy vítězoslavně podíval a oznámil:“Oh, jaká úleva.“ Jako by to někoho snad zajímalo.

Tři hodiny jsem z nudy pozorovala nemocniční zářivku plnou mrtvých much, stěnu potřísněnou krví a špinavou od nemytých rukou. Plesnivá plenta zakrývala Elizavet starší, která tiše ležela.

Co chvíli se z vedlejší ordinace ozývalo nadávání pacientů, kteří se nemohli dočkat, až budou na řadě. Mladý doktor v zeleném oblečku nehnul ani brvou. Jen se tichým hlasem ptal, co komu schází a předepisoval léky.

Když Adonisovi dokapala druhá kapačka, šel se kolegy zeptat, zda-li zde má zůstat přes noc. Zjevně mu nebylo pořád ještě úplně nejlépe. Doktor se nad něj naklonil a pošeptal:“Raději jdi domů, abys tu něco nechytil.“

Když jsme odcházeli z nemocnice, zeptal se Adonis mladé Elizavety, zda může zmrazit namočenou solenou rybu, kterou plánoval udělat druhý den k obědu, ale z jeho plánů muselo sejít. Ta jen tiše přikývla a tak jsme se rozloučili a vydali se na cestu domů. Tam jsem ho uložila do postele a děkovala Bohu, že se neděje nic horšího.

linkuj.cz vybrali.sme.sk