...soustruh...

Nedávno jsem popisovala, jak se Adonis nadchnul pro lukostřelbu. Jeho vášeň má delšího trvání, než bych si kdy dokázala představit.

Jedna stará vesničanka si nedávno přišla k Adonisovi nechat orazítkovat zdravotní knížku pro pojišťovnu. „Máte doma slepice?“ Zeptal se jí Adonis místo pozdravu, když ji spatřil se šátkem na hlavě. „Ano,“ potvrdila ta nebohá žena. „Chcete vajíčka, doktore?“ Snažila se mu udělat radost. „Ne,“ zavrtěl hlavou Adonis. „Chtěl bych peří ze slepic...“ Stařena si poposunula šátek na hlavě a zvědavě se na Adonise zadívala. Pak nevěřícne zavrtěla hlavou a hlubokým hlasem řekla:“Přijďte si zítra v sedm večer k nemocnici.“ Načež vyšla na ulici a tam si hlučně odplivla na zem.

Nazítří si šel Adonis stoupnout před nemocnici a netrpělivě čekal. Stařenka přijela z daleké vesnice taxíkem. V ruce měla pytlík se slepičím peřím a dvanáct domácích vajec. „Doktore, tady to máte, vajíčka jsou pro děti a to peří, to teda nevim, co s tím budete dělat...“ Adonis jí chtěl vypověděť, tak, jak to s oblibou dělává, svůj životní příběh, ale žena neměla čas a odešla na jakési vyšetření.

Doma si na kuchyňské lince začal stříhat peří a lepit na jakousi dřevěnou tyčku. „Co to děláš?“ Otázala jsem se zvědavě. „Vyrábím si šípy k luku,“ odvětil Adonis jakoby se nechumelilo...

Pozorně jsem se zadívala na dřevěnou tyčku. Adonis mi ji hrdě ukazoval: „Všimni si hlavně hrotu, tohoto kovového kousku, ten jsem si vyrobil úplně sám, ale je to strašná práce...“

Na velikonoce mi přijel kamarád Hansl ze Švýcarska. Adonis mě ani nepustil ke dvěřím, abych mu otevřela, takže mi bylo jasné, že Hansl, po 42 hodinách cesty, bude muset nejdříve absolvovat prohlídku Adonisovy dílny, stolečků, luků a šípů, než bude moci vyjít nahoru. Asi po půl hodině přišli oba muži k nám do bytu. „Hansl prý ma kurz lukostřelby, tak si za chvilku půjdeme zastřílet,“ hlásil mi Adonis nadšeně a já se rozloučila s myšlenkou, že si s kamarádem vůbec popovídám. /Po 10 letech konečně začal mít mého kamaráda rád. Právě v tuto chvíli./ Adonis vzal těžký dřevěný stojan, který si vyrobil večer předtím, na ten postavil těžký čtverec slepený ze třiceti tlustých vroubkovaných kartónů a na něj nalepil ofocený terč.

Jeho nadšení trošku opadlo, když zjistil, že Hansl je o dost lepší střelec než on sám, ale nakonec se vyrovnal i s porážkou.

Od Hanslova odjezdu je už zase neustále dole v dílně. Netušila jsem, co tam zase podniká, až jsem ho včera z dětského hřiště tady na náměstí zahlédla, jak na motorce veze obrovské kusy dřeva. Když jsem přišla domů, měl už z nich Adonis vyrobený bytelný stůl. „Co je tohle?“ špitla jsem odevzdaně. Adonis se hrdě napřímil: „Přece stůl, nevidíš?“ A pokračoval, aniž by čekal na moji odpověď:“Objednal jsem si soustruh na kov...“ „Soustruh na kov?“ Opakovala jsem tupě a úplně zbytečně. „Ano, chci si začít vyrábět pořádné hroty k šípům,“ odvětil mi Adonis zasněně, nechal mě stát na místě s otevřenou pusou a zaplul zpět do své dílny....

linkuj.cz vybrali.sme.sk