Kerkyrou



Zdá se, že konečně přišlo. Jaro!! Ráno vyrážím na kole podél nábřeží a kochám se pohledem na moře. Z druhé strany pod Starou pevností parkuju a vytahuju z batůžku ručník. Rozprostírám ho na betonovou zídku, vyndávám časopis a svačinu a užívám si ticha a dokonalé samoty.

Fouká poměrně studený větřík a tak se jen natahuji na ručník a čtu si a poslouchám šumění moře. Žádné vyzvánění mobilních telefonů, ani křik dětí.

Když se trochu oteplí, svlékám se do plavek a koupu se v chladném moři. Pozoruju racky, kteří mi krouží nad hlavou, sem tam se vrhnou střemhlav do moře, aby si ulovili nějakou rybku, nechají se pohoupat na vlnách a pak se slétají na skále pevnosti, kde hlasitě křičí. Zní to skoro, jakoby se někomu vysmívali. Mně? Já si přece jen v klidu plavu a nechávám si plynout své myšlenky volně hlavou.

V poledne vyzvedávám Ofélii ze školky a jdeme na hřiště, kde se potkáváme s Janýskem. Ten si zamiloval šplhání po prastaré magnólii, které z mohutných větví visí tlusté kořeny. Ofélie se na těch kořenech houpe a Janýsek se škrábe až nahoru, do sedla obrovského kmene.

Já pozoruju děti s rodiči na hřišti. Malý chlapec přijde k Ofélii, vytrhne jí lopatičku z ruky a práskne ji po hlavě. Ofélie se rozčílí a začne na něj křiet, že se to nesmí a že se musí zeptat. Všemu přihlíží hubená matka s dlouhými vlasy, velkými černými brýlemi a s cigaretou v ruce. Jakoby se tříletého dítěte bála, tichým hlasem mu říká: „Ochi, Spyro, ne, to se nesmí, dej to holčičce, nebo půjdeme domů...“ Malému Spyrovi je to evidentně úplně jedno. „Spyro, Spyro...,“ volá matka bezmocně a pak si raději zapaluje novou cigaretu. Spyros bere Ofélii další hračku a tak ho chytám prudce za ruku a říkám mu důrazně, že se musí zeptat, když si chce něco půjčit a ne trhat hračky z ruky. Spyros se udiveně a drze podívá, kdo si to dovoluje mu poroučet a rozbrečí se na celé kolo.

Vedle nás honí babička malou Angeliki, která nechce papat. Babička holčičce nadbíhá, v ruce plastikovou misku s nevábně vypadající hmotou a když ji konečně dožene, násilím jí strká lžíci do pusy.

Na ulici začínají kvést lípy. Za 14 dní se bude muset začít sbírat lipový květ na čaj, jinak odkvete. Už brzy mi, jako každý rok, přijedou rodiče, kteří se této činnosti rádi zhostí. Jak se na ně těším!

Ve městě je dnes rušno, přijelo několik zaoceánských lodí a už sem začala létat letadla. Turisté se řadí do fronty u svých autobusů a průvodci s plácačkou je ženou na náměstí.

Před kostelem sv. Antnonína stojí hluček lidí v černém a pohřební auto. Nikdo nevypadá zdrchaně, smuteční hosté se přátelsky zdraví, povídají si o počasí a o tom, jaká bude letos sezóna, a v klidu vyčkávají.

O kousek dál sedí na malé židličce starý děda s houslemi, který vždy vyhrává falešné melodie. Snad si něco vydělá. Teď sedí s futrálem otevřeným, ale nehraje. Asi čeká, až budou lidé vycházet z kostela po pohřbu, možná z lítosti nějaké to euro zanechají.

Na Plakádě sedí v kavárně Danielle s malým Alexem a s několika dalšími matkami. Zdravíme se zdálky a ukazujeme spokojeně na oblohu-konečně je modrá, jak má být....

linkuj.cz vybrali.sme.sk