s nejasným koncem...
Před sedmi lety v zimě na Korfu dorazili John a Kim se dvěma dětmi. John je Angličan a Kim Jihokorejka, jejich děti, tehdy 12 a 14 let, jsou pochopitelně míšené.

John měl stavební firmu, ale ve svých pětačtyřiceti letech si řekl, že mu život protéká mezi prsty a tak firmu prodal. Utržil za ni dost velký obnos a tak prodal ještě dům, auto a všechen majetek. Potom si s Kim pořídili 14 metrovou plachetnici, nic luxusního, jen takovou, aby se tam dalo ve čtyřech slušně pár měsíců bydlet a vyrazili na moře. Anglie je prý netěší a tak jí dali navždy sbohem.

Plachtili si tak po Středozemním moři, až je vítr /doslova/ zavál až k nám na ostrov. Když jsme se s nimi seznámili, byli nám tak příjemní a sympatičtí, že jsme je pak často zvali k nám a měli pocit, že se známe odjakživa.

Kim s Johnem dokonec chvilku uvažovali, že by si koupili dům tady, kde je jim dobře, ale pak se rozhodli, že chtějí pro děti přece jen nějaké slušné vzdělání a tak po několika měsících zvedli kotvy a odpluli na jih Francie.

Tam prodali plachetnici, postavili si penzion, děti se během půl roku naučily francouzsky a teď už dokonce studují na univerzitě a všichni jsou spokojení. Během let, co jsme se neviděli, jsme si vyměnili pár mailů, ale pak naše komunikace tak nějak bez důvodu vyprchala a tak už jsme o nich možná dva roky neslyšeli vůbec.

V pátek večer zazvonil telefon. „Tady je John a Kim....“. Adonis byl tak v šoku, že se nejdříve Johna zeptal do telefonu, jestli mluví česky. Pak mu došlo, o koho se jedná a hned to řekl mě a tak jsme se upřímně zaradovali a pozvali manžele na oběd.

Oba dva vypadali stejně jako před lety. Vůbec nezestárli, nezměnili se. Asi po pěti minutách se zdálo, že jsme se naposledy viděli včera a tak jsme si dolévali víno, jedli Adonisovy pochoutky a mile se bavili.

Kim říkala, že bychom je měli přijet navštívit, je tam tak strašně krásně!! Bydlí na úplné samotě někde u oceánu.

John byl trošku zamlklý a tak jsem se ho ptala, jestli se jim splnil opravdu jejich sen beze zbytku. Trochu smutnýma očima se na mě podíval a odpověděl, že vlastně skoro ano.

Adonis se dostal do ráže a nabídnul jim, ať neodjíždějí na druhý den, ale zůstanou ještě pár dní u nás. John se zase smutně podíval a řekl:“Děkujeme, ale to nejde. Kim má ve středu zase terapii...“.

Všichni jsme zmlkli. Jakou terapii? Děje se něco? Ptaly se naše oči beze slov. „Kim má rakovinu slinivky a chodí každý měsíc na jakousi formu chemoterapie. Objevili jí to už před více než rokem a už má za sebou operaci a chemoterapii, ale potřebuje teď další...,“ říkal John bezbarvým hlasem.

Kim se tvářila jako bychom se bavili o chřipce a pokyvovala hlavou. K večeru se s námi srdečně rozloučili a když za nimi zaklaply dveře, mně začaly kanout slzy po tváři. Už zase? Tohle už je třetí jaro po sobě, kdy má někdo z našich přátel rakovinu slinivky. Dva z nich už tu nejsou.....

linkuj.cz vybrali.sme.sk