Dnes byl poslední den školy

Všechny děti v Čechách by řeckým dětem určitě záviděly. Letní prázdniny 3 měsíce!!! Tahle dětská a učitelská radost však představuje poměrně dost problémů pro zaměstnané rodiče. Ale tím se nikdo netrápí.

Na dnešní dopoledne jsem si naštěstí mohla udělat volno a tak jsem si pro Janýska šla osobně. Prý s námi všemi chce mluvit učitelka.

Dorazila jsem na desátou, zrovna, když byla dětská besídka v plném proudu. Na školním dvorku byly seřazeny do řad židličky a vepředu hrála jakási učitelka něco neslyšně na elektronické varhany a vedle ní byl hlouček zpívajících dětí.

Potom si vzal mikrofon ředitel. Ten tatík, který vypadá, jakoby zrovna přišel ze sběru oliv. Oblečen v černé plandavé košili vytažené z kalhot, v černých neforemných kalhotách a na nohou měl černé tenisky s bílými tečkami. Zahlásil cosi, čemu nikdo nerozuměl, protože celé zesilovací zařízení je zřejmě staré jako škola sama, ale taky proto, že ho vlastně nikdo neposlouchal. Děti už neměly po dvou hodinách trpělivost a tak se pošťuchovaly a pískaly a rodiče se bavili mezi sebou.

Slavnost měla být zakončena jakousi písní, při které děti předváděly následující scénku:

Kolem dlouhých stolů sedělo asi 15 dětí, všechny měly v umělohmotných skleničkách nalitou třešňovou šťávu a pak zpívaly takovou dlouhou píseň pořád dokola, že jeden povstal a ostatní zpívali „do dna, do dna a na zdraví“ a ten musel skleničku vypít až do dna. A pak se odrhovačka opakovala dál, až všechny děti vypily skleničku do dna, pak ještě jejich učitel a nakonec pan ředitel. Vlastně mě docela pobavilo, že se děti už ve škole učí, jak se má řádně slavit.

Když ředitel dopil, oznámil, že každé dítě má vzít židličku a odnést ji do třídy, aby to pak učitelé nemuseli uklízet sami. Takže se na školním dvorku strhla bitva, všechny děti vzaly těžké dřevěné židličky s kovovými nožkami a prodíraly se davem. Menší děti brečely, když je někdo bouchnul židlí do hlavy, větší se smály. Opravdový chaos.

Poté nám paní učitelka rozdala vysvědčení. Známky děti ve druhé třídě ještě nemají, ale dostanou papír, že mohou nastoupit do další třídy.

Byli jsme na řadě první. Paní učitelka všechny vyšoupla ze třídy a nechala si tam jen mě a Janýska. Před ním mi říkala, jak je šikovný, chytrý a slušně vychovaný. Pak se mě zeptala, jestli jsem opravdu napsala knihu a zda by si ji mohla přečíst. S úlevou jsem jí oznámila, že je psaná v češtině. /Kdyby vyšla v řečtině, Janýsek by zřejmě nedostudoval./

Posléze řekla Janýskovi, ať na mě počká venku, zopakovala jak je šikovný a chytrý, ale pak se zamračila a řekla, že je lempl, který si dělá jen půlku úkolů a že pokud nemám čas se s ním učit, mám si na to někoho najmout. Poslušně jsem odkývala všechno, popřála jí hezké prázdniny a slušně se rozloučila.

Janýsek čekal venku. Podívala jsem se na svého chlapčeka. Jeho dlouhé vlásky mu lezly až do očí. Koupila jsem mu zmrzlinu a vzala ho k holiči. S ustrašeným výrazem usedl na rozpraskané koženkové křeslo. Starý holič si ho hydraulickou pákou vysunul až nahoru, omotal mu zelenou zástěru kolem krku a během deseti minut ho vylepal úplně nakratičko, protože to prostě jinak neumí. Janýsek nevěděl, zda se má smát nebo brečet. Já jsem se smála, chytla ho za ruku a říkala, že už je můj velký kluk. Z toho malinkého chlapečka najednou vykoukla ta velká očiska a já si uvědomila, že tohle už žádný Janýsek není. Je to Jannis, který půjde po prázdninách už do třetí...

linkuj.cz vybrali.sme.sk