a o podzimních bouřích
Tak jsem tady nedávno počasí na Korfu vychválila, ale zřejmě jsem řekla hop, dokud jsem nepřeskočila. Či chválila dne před večerem nebo jak jinak se to ještě říká. Od dalšího dne totiž začalo být ultra korfsky hnusné počasí. Déšť střídá déšť a vítr fouká takovou silou, že se náš starý dům otřásá v základech.

Janýsek si v hnusném počasí vyloženě libuje, Ofélie má radost, že bude konečně moci využít svůj nový růžový deštníček a mně, pokud nikam nemusím, se tenhle nečas taky docela líbí. Ovšem Adonis má starosti. Každou chvilku vybíhá na půdu a zjišťuje, zda nám neteče prastarou střechou do bytu.

A taky že ano. Na několika místech na půdě rozestavěl nejrůznější nádoby, do kterých se voda zachytává a každé ráno, když vstane, otevře okenice a s obavami v očích sleduje oblohu, jestli se alespoň trošku vyjasňuje.

Konečně se dočkal. Na chvilku vysvitlo sluníčko, ale fouká silný vítr. Adonis se na mě odhodlaně podívá a řekne: „Jdeme na střechu..“ V mém žaludku se právě začal tvořit vřed.

Poslušně, jako ovce, se skloněnou hlavou následuji Adonise, jako bych šla na porážku. Mám o něj strach. Střecha je mokrá a nachází se ve čtvrtém patře vysokého domu. Naštěstí má Adonis strach z výšek. /Svoje strachy většinou moc nepřiznává, ale pamatuji si, jak jsme jednou pod vlivem smrště nových nápadů a několika lahví vína řešili, že bychom si pořídili létající balon a pořádali vyhlídkové lety pro turisty, vzpomněl si najednou Adonis asi po dvou hodimách, že to by nešlo, protože se strašně bojí výšek.../

Adonis se přivázal na lano, lano přivázal na starý ztrouchnivělý trám na půdě a odklopil střešní okno, jehož těžký rám umístil na šikmou střechu. Potom se vyšvihl na střechu a opatrně, jako kočka, našlapoval po střešní krytině.

Já jsem mezitím zespoda ťukala na místa, kudy protékala voda a Adonis na tom místě odkrýval tašky a zjišťoval, kde jsou prasklé. Já jsem kažou chvilku vystrčila hlavu z okénka /vždycky mě ohromí ta krása korfských střech. Jakoby člověk stál na vrcholku světa.../, podala mu novou tašku a vzala zpět tu starou.

Pak Adonis popolezl výš. Vítr burácel a antény na střechách se nebezpečně klátily. Ve chvíli, kdy pod námi procházel smuteční průvod, za nímž šla dechová kapela hrající smutné melodie, a když přímo naproti nám zvoník zazvonil umíráčka, začaly se mi potit ruce. Ne snad, že bych se bála symbolu pohřebního průvodu, ale dostala jsem šílený strach, aby ve chvíli, kdy pod naším domem prochází tolik lidí, nespadlo něco se střechy. Křečovitě jsem podržela těžké okno a několik tašek volně položených na střeše.

Asi po hodině Adonis slezl a liboval si, že teď snad už dovnitř pršet nebude. Dokonce se začal těšit na další pořádný liják, aby mohl vyzkoušt úspěšnost svého snažení.

Nemusel čekat dlouho. Venku burácí hromy, po nebi zběsile lítají blesky a těžké kapky deště dopadají na mramorovou dlažbu města. I takové může být Korfu v zimě.

Bouře v Paleokastritse

linkuj.cz vybrali.sme.sk