...ostrovním


V úterý bylo nádherně, sluníčko svítilo a děti měly volno ze školy. Vydali jsme se na výlet na jih ostrova. Uvědomila jsem si, že bych chtěla navštivit některá místa, kde jsem léta nebyla a moje děti ještě nikdy.

Jen jsme ale vyjeli z města, přikryla celou krajinu hustá mlha. Sem tam z ní vykukovaly špičky vysokánských cypřišů. Děti se radovaly, že takhle to asi vypadá v zasněžené Praze... Nechala jsem je jejich iluzím a pokračovala dál.

Na západním pobřeží se před námi začaly otvírat překrásné výhledy na moře. Mlha pomalu opadla a moře zářilo lesklou modří.

Na jihu ostrova, jsme odbočili ke klášteru, kde dříve bydlelo několik milých jeptišek. Chtěla jsem se podívat, zda jsou ještě naživu.

Uprostřed olivových hájů stojí kostelík s malým hřbitovem s bílými kříži, tak jak je to v pravoslavné zemi zvykem, a za nádvořím se nachází malý domek. Nikde nebylo ani živáčka. Jen z domku se ozývaly nějaké hlasy. Přišla jsem o trošku blíže a hlasitě pozdravila. Najednou jsem uviděla za oknem v kuchyni dvě staré jeptišky u stolu. Drsným stařeckým hlasem mne vyzvaly, abych šla dovnitř a řekla jim, proč přicházím.

Otevřela jsem malá rozvrzaná vrátka a zjistila, že jeptišky právě obědvají. Na stole měly chléb, několik smažených rybek, salát a víno.

Omlouvala jsem se, že jsem je nechtěla vyrušovat, ale přísným hlasem mi poručily, ať se posadím. Děti se zatím trochu nejistě a trochu štítivě krčily v koutě. Stará kuchyň už měla evidentně za sebou svá nejlepší léta a místo nevypadalo v listopadovém přítmí zrovna přívětivě.

Stařeny mi na talíř naložily několik rybek, utrhly kus chleba a nalily vodu do sklenice. /O víno se dělit nechtěly./ Neměla jsem tu odvahu odmítnout, zároveň se mi tak naskytla příležitost, jak se něco zajímavoho dozvědět.

Obírala jsem rybku a ptala se, kolik jeptišek v klášteře vlastně žije. „Jen my dvě, samy, už dlouho,“ odpověděly mi trošku zasmušile ty ženy. „A kdo se tu o vás stará? Jezdí sem za vámi někdo?“ ptala jsem se dále.

„O nás se stará Bůh, už celá desetiletí a my tady nikoho nepotřebujeme.“ Potom se ta mladší trochu zamračeně zamyslela a zeptala se, zdali jsem pravoslavného vyznání. Po pravdě jsem odpověděla, že ne, že jsem protestant. Starší jeptiška vyplivla kost na prázdný talíř /nevím, zda to byla souhra náhod, či známka opovržení/, podívala se na svoji mladší kolegyni a řekla:“No jo, takže nekřtěná...“

Chtěla jsem protestovat, že křtěná jsem, ale nedaly si nic vysvětlit. Začaly mi vyprávět, že nejlepší náboženství je pravoslavné a že Josef, který, než se seznámil s pannou Marií, měl tři syny. Jedním z nich byl Jakub, který začal vysluhovat poslední večeři. „Jak vysluhujete Svaté přijímání?“ zeptaly se přísně. Řekla jsem jim o chlebu a víně. „Ale nedáváte chléb do vína, že?“ ptaly se dál s trochou nedůvěry. „Ne. Nedáváme...“

Podívaly se na sebe významnými pohledy a ta mladší se opět zeptala:“A křest? Ponořením?“ Cítila jsem z jejich otázek výčitku a tak jsem sklopila oči a tak trochu provinile řekla:“Ne, lejeme dětem pár kapek vody na hlavu...“

Jeptišky se na sebe opět podívaly, jako by se právě dozvěděly, že jsem zavraždila pět neviňátek a řekly, teď už spíš jen tak jedna k druhé:“Tak přece jen nekřtěnci...“

Pak se zřejmě rozhodly, že mě přivedou na pravoslavnou víru a opět mi začaly tuplovat, že pravoslaví, takzvaná orthodoxia, je nejdůležitější náboženství ze všech.

Přestala jsem mít chuť polemizovat o tom, zda Bohu je nebo není jedno, jak se v jaké církvi křtí a jak se vysluhuje Svaté přijímání. Byly v jasné převaze, takže jsem byla vděčná dětem, které mě tahaly za rukáv, že už chtějí jít. Dojedla jsem poslední zbytek rybky, poděkovala a rozloučila se. Pokývaly hlavou a řekly, ať se projdu po nádvoří, ale ať nefotím v kostele...

linkuj.cz vybrali.sme.sk