..nová edice...



Některé z těch původních zemřely, jiné zmizely, jednu zavřeli zase na nějakou dobu do blázince, ostatní občas vídám, ale objevily se další.

Nedávno jsem byla s dětmi na hřišti a přesně uprostřed stál vousatý postarší muž s baretem na hlavě, před sebou stojan a v ruce štětec. Malíř.

Pozdravila jsem ho a stoupla si za něj, abych se podívala, co maluje. Spatřila jsem ne příliš přesvědčivé tahy a skvrny vodovkou, které měly znázorňovat náměstí Liston a lidi sedící v kavárnách.

Vlastně spíše ze slušnosti jsem mu dílo pochválila. Domaloval poslední tečku a obrátil se na mě:“Já vím, jsem uznávaným umělcem. Vystavoval jsem v Paříži, New Yorku i v Berlíně.“ Pokývala jsem hlavou a nevěděla, co na to říct. Je pravda, že výtvarnému umění moc nerozumím. Malíř ale pokračoval:“Všichni mě chtěli, tady v Řecku zase chtěli, abych se odstěhoval do Atén, vystupoval v televizi a vydělával spoustu peněz. Ale já jsem slávu a peníze odmítnul. Není nad to být svobodný, chudý a malovat si, co chci…“

Pak se zálibně zadíval na moji holandskou kamarádku a nabídnul jí, že by ji někdy namaloval. Prý by mohla přijít k němu do ateliéru…

Při cestě domů jsem potkala ženu, asi třicátnici, která na ulici jedla tvarohový koláč. Pořád se dívala za sebe a říkala:“Pojď, lásko moje“ a pak uloupla kus koláče a hodila ho na zem. Jen tak ze zájmu jsem sledovala, kdepak je ten pejsek, na kterého mluví, ale neviděla nic, než po zemi poskakujícíhoo holuba, který se na kus koláče okamžitě vrhnul a začal jej zobat. V tu chvíli vyběhla z butiku, před kterým se scénka odehrávala, rozzuřená namalovaná dáma a začala křičet, ať žena okamžitě sebere, co zahodila před jejím obchodem.

Potom si ale všimla, že to je kus koláče, který teď zobe holub a ne papír, jak se mylně domnívala. Omluvila se a chtěla zalézt zpět do obchodu. Ale holubí žena se nedala:“Že se nestydíš, ty nestvůro, ty děvko stará!! Chudáci holoubci, zlatíčka moje!! Ani najíst by jim nedala! Ale nemysli si, já na tebe zavolám „to ekato“ /100-číslo policie, kterou všichni vyhrožují a která zaručeně nikdy nepřijede/ a ti už si tě srovnají. Další nadávky už křičela při chůzi, takže pomalu utichaly. Za ní cupitalo hejno holubů, které oslovovala, pojďte zlatíčka moje….

Legrační jsou i černoši, prodávající pirátská cédéčka a nejrůznější africké cetky. Když si člověk sedne na náměstí na drink, za hodinu se jich u jeho stolu vystřídá třeba dvacet. Vytahují dřevěné tácky zabalené v igelitu. Ptám se, odkud jsou a kdo je vyráběl. První Afričan mi tvrdí, že je z Ugandy a že tácky vyrábí vlastnoručně jeho dědeček. Druhý mi nabízí CD a když se ptám, zdali má Janis Joplin, vrtí hlavou a zklamaně odchází.

Třetí se pošrábe na hlavě a říká:“Cože? Myslíš Charlie Chaplin? Tak toho ti seženu…“ A protože mě tihle chlapíci zajímají, ptám se čtvrtého, když nemá Janis Joplin, odkud je. Tvrdí, že z Jihoafrické republiky. „Tak to mluvíš afrikánsky?“ Ptám se dál. Trochu zaraženě říká, že ne, že mluví Ebo. „Tak se ale mluví v Nigérii, ne?“ Nedám se. /Jsem vzdělaná, protože čtu blogy žen, které žijí s Afričany různých národností/. „No, tak mluví moje máma, ale táta mluví svahilsky,“ pokračuje trošku vyděšeně. „Takže tvoje máma je Nigerijka a tvůj táta asi z Keni? Ale žijí v Jihoafrické republice?“ Dívá se na mě trošku zaraženě a říká:“Tak nějak,“ spěšně si balí tašku s cédéčky a odchází…

linkuj.cz vybrali.sme.sk