pokračování mých hudebních pokusů


Po prázdninách a mém návratu z Prahy jsem zase začala chodit ke švarnému Jorgovi na saxofon. Chválil mě, že mi to jde /aby ne, když jsem tři měsíce cvičila dvě stejné skladbičky/ a slíbil mi, že mi přinese noty na velikonoční procesí, abych se ho na jaře mohla zúčastnit.

Nedávno jsem zase přišla na hodinu a Jorgos se na mě zkoumavě zadíval:“Mám pro tebe jednu špatnou zprávu,“ řekl mi. Lekla jsem se, že to s těmi Velikonocemi neklapne. „Odcházím,“ pokračoval však Jorgos. Vyděšeně jsem se na něj podívala. Uvědomila jsem si, že na saxofon tam chodím jen já a jiný učitel tam není. Skoro jsem se rozbrečela, ale pak jsem nějak přemohla pláč a když mi Jorgos vysvětlil, proč odchází, zatvářila jsem se chápavě a popřála mu hodně štěstí. Zároveň jsem ho ale poprosila, aby mi poradil, kam mám teď jít a zdali by mohl zavolat do jiné filharmonické společnosti, že tam přijdu, aby se mi neopakovala historka z loňska.

Jorgos slíbil, rozloučili jsme se a pak se na nějakou dobu odmlčel. Moje motivace k hraní sice značně oslábla, ale pořád jsem sem tam cvičila. Najednou mi Jorgos opravdu zavolal:“Tak dneska můžeš jít do té druhé filharmonie, hlas se tam u Napoleona, ví o tobě...“

Po roce jsem tedy vkročila do té samé budovy, odkud mě tehdy vyhodili. Napoleona jsem našla celkem záhy. Je to mladý a velmi pohledný /ach, zřejmě začnu zase dostávat od Adonise pravidelné dávky česneku/, sympatický muž. I přes své jméno není malý. Nechal mě něco zahrát, pak mě zastavil a řekl:“Tak podívej se, když se chceš učit na saxofon, u mě se bueš učit pořádně. Na Velikonoce klidně můžeš vyrazit, to není problém, ale o to nejde. Já chci, abys hrála opravdu dobře. Takže je třeba začít od základů...“ a na svůj saxofon zahrál několik ultrarychlých jazzových melodií, až se mi skoro podlomila kolena.

Potom mě šel seznámit s dirigentem kýriosem Spyrosem. Ano, tím samým, který se před rokem tak vymlouval. Podal mi ruku a když si mě evidentně nepamatoval, připomněla jsem mu, že už jsem se sem kdysi hlásila. Ach ano...už si vzpomíná.

Doma se na mě Adonis podíval:“Spyros? To je můj dobrý známý, sloužili jsme spolu u námořnictva! Pozdravuj ho ode mě!“ „Zabít je málo,“ pomyslela jsem si.

Při další hodině jsem u vchodu potkala kýriose Spyrose. „Mám tě pozdravovat od manžela, Adonise...“ Spyros na mě vykulil oči:“Adonis je tvůj manžel?? No to snad není možné! Žes to neřekla hned! Sloužili jsme spolu u námořnictva, mám ho moc rád...,“ povídá kýrios Spyros a potřásá mi srdečně rukou.

Ano, že jsem to neřekla dřív... Že mi to Adonis neřekl dřív. Ale nemá cenu vzlykat. Musím jít cvičit stupnice, aby se na mě Napoleon nezlobil...

linkuj.cz vybrali.sme.sk