a nalezení mnicha


Protože letošní zima je poměrně studená a deštivá a já sedím neustále u počítače, až mi z toho vyhřezávají plotýnky, rozhodla jsem se jet na pracovně dovolenkový výlet. Vzala jsem s sebou kamarádku z jihu ostrova, která nezná zbytek ostrova a ráda souhlasila s výpravou na sever.

Chtěla jsem si projet jednu cestu, která se mi od léta zdála být nová. A dnes se k tomu naskytl nádherně slunečný den, i když chladný.

Když jsme přijeli do vesničky Ano Korakiana, navštívily jsme jednu anglickou malířku, která zde už léta žije. Zajímalo mě, jak je to s vesnickým muzeem Zacha Metallinose, slavného korfského sochaře. „Nevím, říká se, že sochař dělal pornografické sochy a jeho potomek je zvláštní, dejte si na něj pozor...,“ odpovídá malířka tajemně. Jedeme tedy k muzeu, ale ať se dobýváme jak se dobýváme, nikde nikdo. Ani cedule, kdy je muzeum otevřeno, nikde žádná stopa života.

Pomalu se tedy chystáme k odjezdu, ale kamarádka mi ukazuje muže, který jde naproti nám. Myslí, že by to mohl být sám vnuk umělce, má takové umělecké oblečení. Ve skutečnosti ale postarší pán vypadá jako nějaký profesor z Oxfordu. Tvídové sako, důstojná chůze a placatá čapka jej prozrazují. Ptám se ho řecky, zda je odsud, ale anglicky odpovídá, že nerozumí. Chci jet dál, ale Angličan popoběhne za autem a říká:“Chcete vidět muzeum Metallina?“ „Ano,“ volám nadšeně. „Já už se o to pokouším tři roky a ještě nikdy jsem tady nikoho nezastihl,“ říká ten vznešený pán. „Ale prý když je tady šedá dodávka, je majitel doma...“ „A vůbec, slyšeli jste o něm někdy něco?“ Ptá se pán. „Jen tady ve vesnici nějaké drby, že je jeho děda dělal pornografické sochy a že jeho vnuk je ...zvláštní... A pak jsem se snažila něco dočíst na internetu, ale našla jsem jen nějaký blog, kde je fotka tohohle domu zvenku, nic víc. Angličan se zasmál a prozdradil, že je majitelem taky jednoho blogu. Když jsem zjistila, že jde o ten samý, můj údiv neznal mezí. Síbili jsme si, že pokud seženeme pana Metallinose, dáme si vědět. Později jsem pánovi poslala svoji adresu a přišla mi odpověď, ať si druhý den přijdu poslechnout jeho přednášku v Durrellově škole. Zrovna jsem se tam chystala, ale nevěděla, že bude přednášet zrovna on....

Z Korakiany jsme se s kamarádkou vydaly ještě na Pantokrátor. Vyjely jsme serpentýnami až na vrchol, ale klášter jsme našly zavřený. Nechtěla jsem se jen tak vzdát. Stará opuštěná vesnička Palia Perithia se odjinud vidět nedá. Obešly jsme tedy kus hory a našly postranní vrátka, která nebyla zamčená. Připadala jsem si trochu jako zloděj, když jsme vstupovaly do liduprázdného areálu kláštera. Nahoře mohlo být okolo 0 stupňů. Foukal silný ledový vítr. Najednou se ve dveřích kláštera objevil mnich. Ani se neptal, jak jsme se sem dostaly a hned nám s ochotou otevřel kostelík. Uvnitř je příjemně teplo. Daniel (jeho klášterní jméno je však Efcharistos) nás zve dál a vaří nám řeckou kávu. S tou přináší na tácku také vodu a kostelní sladký chleba artos. Vypráví nám, že v zimě sem skoro nikdo nejezdí. Jen sem tam ho přijede navštívit nějaký mnich z okolního kláštera či on zase zajde na návštěvu za bratry v Kristu. Někdy se dokonce stává, že nemluví třeba celý týden a pak ztrácí hlas. Církev mu dává jen nějaké peníze na základní životní potřeby a něco navíc si vydělá prodejem ručně vyráběných náramků a ikon. A co celý den dělá? Studuje Bibli a vzdělává se. Televizi má, ale i přesto, že je kolem tolik antén, řecké programy chytá jen stěží a internet sem nevede. Pro koho taky, když tu široko daleko nikdo nebydlí.

Můj pohled zachytí na zdi fotografii hlavy sv. Spyridona v rakvi. Takovou bych sama nikdy nepořídila, protože v kostele se fotit nesmí a při procesí se nikdy tak blízko nedostanu. Efcháristos se nabídnul, že mi ji vyplálí na CD. Na stůl si přináší svůj laptop a při té příležitosti nám ukazuje nádherné fotografie, které sám nafotil. Radím mu, aby své fotografie prodával na CD v létě turistům. To se mu zdá jako dobrý nápad, dolévá nám kávu a vypráví o své rodině.

Pak se s námi srdečně loučí a my se vydáváme na cestu zpět. Když přijedu domů, děti mi skáčou po hlavě a křičí do uší. S tichou závistí si pomyslím, že takový klášterní život má možná něco do sebe....

linkuj.cz vybrali.sme.sk