zpoza saxofonu
Květná neděle, nástup v 9.30 v budově Filharmonie. Jsem mezi prvními, ostatní se scházejí ve svých uniformách až kolem desáté. Adonis se mi směje, že uniforma je na mě moc velká a dlouhá, takže vypadá, že mám obří ramena a strašně krátké nohy.

Jsem nervozní. Do kapsy se snažím narvat malou lahev s vodou, protože netuším, jak to vlastně při takových průvodech chodí, zda budeme mít možnost se někde napít nebo si dojít na záchod (nebudeme).

V jedenáct se ve městě shromaďuje všech 18 dechových souborů z celého ostrova a průvod může začít. Na Listonu už čekají tisíce lidí a bubeník udá dvě rány, aby oznámil začátek pochodu, jenže já nějak nestíhám. Všecko probíhá tak rychle. Pokouším se se chytit alespoň uprostřed skladby, ale zrovna tenhle Marche de la legione etrangere je tak svižný, že jen předstírám hru a snažím se nezakopnout.

Při Květné neděli se vynášejí ostatky svatého Spyridona a jeho ruka ve stříbrné schránce ven z kostela, neboť se slaví velký svátek, kdy Spyridon ochránil Korfany před tureckým nájezdem. Kromě toho se slaví klasická Květná neděle, takže tento den má dvojitý význam. Proto hudba, kterou hrají dechové kapely, má nejen církevní, ale také vojenský ráz.

Po třech hodinách chůze začínám být trochu vyčerpaná a jsem ráda, že už končíme.

Na Velký Pátek se scházíme ve 14.00. Chvilka zahřátí hudebních nástrojů a vyrážíme ven. Tento den se hrají samé pohřební melodie. Přesouváme se rychle nejprve k psychiatrické klinice, odkud má náš průvod vycházet. (Pobaví mě kavárna na dvoře kliniky s názvem Café Lunatico, kde sedí pacienti a hrají šachy nebo karty, upíjejí frapé a kouří. Vlastně to musí být docela prima být tu na hospitalizaci.) Není totiž jen jeden. Jsou jich desítky. Vycházejí vždy od každého kostela, v čele jdou kněží s imitací náhrobku-epitafu, obejdou město a zase se ke kostelu vracejí. A pak další kostel, a další. Venku je vedro k zalknutí a na ulici zatím jen málo lidí. Když zaznějí první tóny smutné melodie, jsem úplně naměkko. Soustředím se na noty a krok a jen tak koutkem oka vidím, že se na mě přišel podívat Adonis s dětmi a s mojí rodinou, která za námi na Velikonoce přijela. Kráčíme městem a hrajeme čtyři různé melodie. Pořád dokola. Vracíme se zpět ke klinice a najatý autobus nás převáží k městskému hřbitovu. A zase se hraje pořád dokola. Když přijíždíme zpět do centra, ulice už jsou zaplněné lidmi. Všichni na nás mávají a fotografují nás, mnozí se křižují a já si říkám, že je docela zvláštní být najednou v pozici turistické atrakce. Dav uvolňuje cestu průvodu, takže máme kolem sebe volno. Jaký rozdíl od předchozích let, kdy jsem se vždycky v touze vidět průvod tísnila v tlačícím se zástupu!

Po troškách upíjím svoji lahev vody. Saxofon na krku po 6 hodinách chůze začíná být pěkně těžký. Když já mám problém unést saxofon, jak se asi cítil Ježíš, který v ten den vlekl svůj kříž? Pozoruji popy a jejich pomocníky, kteří nesou epitafy a velké kříže a přemýšlím, proč to dělají. Zda opravdu chtějí vyzkoušet, jaký je to pocit? Hráči v dechových kapelách, skauti, zástupci Červeného kříže a různých organizací kráčejí v pomalém tempu v úhledných řadách a tváří se vážně. Všichni z nich jdou do průvodu dobrovolně. Je to pro ně čest. I pro mě je to čest, že jsem se sem dostala. Splnila si svůj sen a pronikla o trošku více do tajů řeckých pravoslavných zvyků. Do průvodu jdu ještě v sobotu a v neděli. A pevně doufám, že se budu moci zúčastnit ještě mnoha dalších. Christos anesti!



a video možno shlédnout zde...
pruvod jsem zhruba uprostřed v řadě saxofonistů hned druhá.

linkuj.cz vybrali.sme.sk