není na prodej


Včera jsem šla zase po dlouhé době k větrnému mlýnu se vykoupat. S přicházejícím létem mě koupání v moři přestává tak neodolatelně lákat, což je škoda, protože právě tohle období je z celého roku nejkrásnější.

Tentokrát jsem přijela na kole už v půl dvanácté. Na místě byla stará dobrá polední parta, pan Spyros, jiný pan Spyros, kterému říkají Pipos, pan Jorgos, Nikos a Charalambos a paní Roula. Všichni už měli jedno koupání za sebou. Teď si dávali svoji první sklenku tsipura a vesele se bavili. Čekala jsem nějaké probírání řecké krize, ale nic takového. Pan Jorgos vyprávěl, že jeho žena dnes vaří fazolovou polévku a pan Nikos na to opáčil, že nejlepší fasoládu vaří jeho maminka. Pan Charalambos, veselá to kopa, začal vyprávět vtipy (cizokrajné vtipy mě fascinují, takže jsem neodolala pokušení a bystře odposlouchávala).

Jeden byl o tom, jak přijde muž do práce a vypráví, že mu zemřela žena. Jeho kolega se, s účastí v hlase, ptá:“A na co vlastně?“ „Na chřipku,“ odpovídá vdovec. „Aha, tak to nic není,“ pokračuje kolega ve své započaté práci.....

Pan Pipos si ladí rádio a do toho vřeští paní Roula, která se sem na chviku natáhla na sluníčko, ať to okamžitě vypne, že sem přišla za klidem a ne za rozhašeným rádiem. Mohutně pokyvuje hlavou a dožaduje se mé podpory. Nechci si to rozházet ani na jedné straně, a hlavně je mi to docela jedno, tak dělám, že neslyším. Je pravda, že rádio už má leccos za sebou, takže klid by byl asi lepší. Pipos naštvaně vypíná rádio a s povzdechem:“Ženský...“, si dolévá tsipuro z plastikové lahve.

Pan Nikos stojí po pás ve vodě a špachtlí čistí kluzký mech na betonových schůdkách. Pouští mě, abych mohla vlézt do vody a než se osmělím, chvilku si mě prohlíží. „A vy jste která?“ Ptá se se zájmem. Vyprávím mu odkud jsem a že mě nezná asi proto, že normálně chodím až ve dvanáct a to on už bývá pryč. „Takže plavete celou zimu?“ Ptá se starý pán dále. „Ano, ale jen, když je hezké počasí,“ odpovídám. Pan Nikos přestane na chvilku pracovat a zvedne obočí: „A máme my vás vůbec zapsanou v katalogu Tučňáků?“ Nechápavě vrtím hlavou. „My máme katalog Tučňáků, to jsou všichni zimní plavci, kteří chodí sem, k větrnému mlýnu, je nás dohromadu 78, takže s vámi vlastně 79.“ Slibuji tedy, že přijdu na druhý den, aby mne pan Nikos mohl zanést do katalogu, a ponořuji se do chladivého moře.

Voda už není tak studená, řekla bych, že může mít jistě už přes devatenáct stupňů. Pomalu plavu směrem ke Staré pevnosti a raduji se ze slunce odrážejícího se v tmavomodrém moři i z toho, že od zítřka budu patřit do klubu Pinguínů...

linkuj.cz vybrali.sme.sk