rychlostí požáru


21.5. se zde slaví výročí připojení Jónských ostrovů k Řecku. Každým rokem je to velká událost, letos však trošku menší. Policisté a hasiči, kteří se této slavnosti tak rádi zúčastňují, letos pozorovali jen z povzdálí, protože by je někdo mohl kritizovat za vyhazování peněz, kdyby vyjeli svými auty, benzín podražil a je přece krize...

Filharmonické kapely však vyrazily v letních uniformách, ještě že chůze nic nestojí. Vyfasovala jsem slušivou uniformu-bílý námořnický kabátek a modré kalhoty a vyzbrojena svým nástrojem, přidala jsem se ke své kapele.

Slavnost měla začít v 11.30, jenže řeckého času, takže jsme ve 13.00 konečně vykročili. Do té doby jsme však postávali na náměstí, kde zrovna probíhala výstava korfských produktů. K mému potěšení zde vystavovalo i místní Corfu beer, kde jsem okamžitě vyfasovala jedno malé točené, aby se mi lépe čekalo.

Členové kapel se mezi sebou znají, a tak si různě povídali, bílé uuniformy se mísily s fialovými a modrými, byla to docela hezká podívaná. Jen já jsem ještě pořád nováček. Do starých pardů nezapadám a mezi děti se mi nějak protlačit nedaří/nechce.

Stála jsem tedy trochu osaměle a upíjela ze svého tmavého hořkého nápoje, když tu ke mně přišel klarinetista z kapely, u které jsem před rokem a půl začínala. Poznala jsem ho jen podle uniformy a klarinetu, tvář mi byla povědomá, ale nevěděla jsem, odkud se vlastně známe a kdo to je. On se však se mnou začal bavit, jakoby mě znal léta. Odpovídala jsem nejdříve spíše neutrálně, až po chvíli mi došlo, že je to učitel klarinetu, kterého jsem vždycky vídávala ve vedlejší učebně, když jsem chodívala na hodiny saxofonu ke svému učiteli Jorgosovi.

Klarinetista si mě evidentně dobře pamatoval, a i když jsem vdycky měla dojem, že mě nikdo nevnímá a nezná, najednou jsem zjistila, že jsem se dost spletla. Věděl o mě téměř všechno. Kde hraju teď, kdo je můj nový učitel a kde bydlím a kolik mám dětí. Pak se na chvíli zamyslel, podíval se, jakoby stydlivě do země, a zeptal se: „Prosím tě, ty máš za manžela doktora?“ „Jo,“ odpověděla jsem. Klarinetista se zarazil, podíval se na mě zkoumavým pohledem a pak se odhodlal zeptat:“Tvůj mažel je anesteziolog??“ „Ne, není, jak jsi na to přišel?“ „Aha, někdo mi říkal, že jsi vdaná za Kontose, toho anesteziologa...“ Začala jsem se smát:“Myslíš za toho asi stoletého pána??“ „No.... bylo mi to divné, ale Spyros, můj kolega říkal, že mu to říkal Nikos a tomu to snad říkal Lefteris.“

A já jsem si přesně představila, jak Lefteris, kterého vůbec neznám, vypráví Nikosovi, kterého taky neznám, že ta cizinka, co u nich hraje v kapele, má staršího doktora, neurochirurga, Nikos pak vypráví Klarinetistovi, že ta nová má prej toho...no, jak se to jmenuje... anesteziologa a Klarinetista zná jediného a to pana Kontose a tři měsíce z té hrůzostrašné informace nemůže spát...

Tak nějak vznikají fámy a drby a takhle vypadá naše letní uniforma.

linkuj.cz vybrali.sme.sk