je trošku jiná...



Nechce se mi vůbec psát o té negativní stránce, že když Řek nevydělává tolik, kolik by si představoval, začne bojkotovat výdělky jiných, aby na tom náhodou někdo nebyl lépe. Ale to je asi lidská povaha všeobecně.

Spíš mě zaujaly rozdíly mezi českou a řeckou mentalitou a ráda bych se rozepsala o těch veselejších aspektech. Tuhle jsem se dohodla s Dimitrisem, svým počítačovým expertem, že mi přinese můj starý počítač. Tvrdil, že mi zavolá v poledne, tzv. řecké „Mesiméri“.

Chystala jsem se na dvanáctou ke tchýni a tak jsem netrpělivě čekala na Dimiho zavolání, které ale nepřišlo. Okolo dvanácté jsem zavolala sama:“Dimi, říkal jsi v poledne, to je teď..,“ stěžovala jsem si. Dimi ještě spal a strašně se divil, co chci, že když říkal v poledne, myslel tím okolo páté odpoledne.

Jiný den jsem si dohodla schůzku odpoledne – apójevma, což je doslova přeloženo po jídle. Jenže kdo může za to, že Řekové obědvají až okolo třetí čtvrté a pak jdou spát? Takže po obědě pro ně znamená třeba v šest či sedm večer. Kdežto vradáki- podvečer, je kolem deváté a večer je pak okolo jedenácté, kdy vychází spousta lidí z domova ven na večeři.

I přesto, že je v Řecku krize, EU i nadále rozdává peníze jako Santa Klaus o Vánocích. V Kerkyře se najednou objevily cyklostezky. Ovšem opravdu pouze v Kerkyře, kde se dalo jezdit na kole i bez nich. Silnice, které jsou už tak jako tak neustále ucpané, se zúžily o třetinu a na cyklostezkách se prohánějí tři lidé, kteří na Korfu jezdí na kole. Jedna Angličanka, jeden Němec a jedna Švýcarka. Já se na ně těším až v zimě, pokud tam ještě budou a nezačnou na nich zatím parkovat auta. Teď na kolo nemám čas. Ale i tak mě samozřejmě těší, že se zde dělá něco pro menšiny a ještě k tomu cizinecké...

Dále na Korfu přibyly stojany na kola. Jsou téměř na každém rohu. Takové neforemné a docela ohyzdné. Mají zelenou barvu a tak my, čtyři cizí cyklisté, máme radost, že si můžeme upoutat kolo na každém rohu. A dokonce nám tady nedávno nainstalovali i stojany na kola, která by, podobně jako v Holandsku, měla být k dispozici každému kdykoliv a kdekoliv. Stojany už po dvou týdnech vypadávají ze svých základen, neboť jsou špatně přišroubované, a kola stále nikde. Ovšem já věřím, že se časem objeví. Sice to možná bude za pár let, kdy už zde stojany dávno nebudou, ale nevadí. Aspoň budou kola. Koneckonců korfská nemocnice už je po 13 letech taktéž dostavěná, jen ještě není otevřená. Ale třeba se otevře dřívě, než zchátrá její vnitřní zařízení. A pacienti budou mít nádherný výhled na moře, pokud se toho dožijí.

Celou tuhle mentalitu krásně dokresluje moje příhoda z jednoho z nejlepších hotelů na Korfu, kde jsem nedávno byla na obědě. Docela jsem spěchala, tak jsem si na talíř rychle nabrala pár dobrůtek a šla si sednout ke stolu. Asi po deseti minutách ke mně přišla rumunská číšnice, která se ptala, co si dám k pití. Objednala jsem si sodovku a když jsem odcházela, sodovka dorazila na můj stůl. Rozhlédla jsem se okolo sebe, abych zjistila, zda tam je opravdu tolik lidí, že jí to trvalo tak dlouho, či zda vlastně jím tak rychle, a najednou spatřím na protějším sloupku hezký zlatý nápis v řečině, kterému ovšem cizinci samozřejmě nemohou rozumět (což je škoda, hned by měli více pochopení pro pomalý servis): Ta kalýtera prágmata argoún na gínoun.. Neboli: Na ty nejlepší věci se musí čekat...(volný překlad). Vrátila jsem se ke stolu, abych se napila sodovky. Co kdyby náhodou chutnala jako pravé šampaňské...??

linkuj.cz vybrali.sme.sk