na ostrově

„Jestli takhle pilně budeš cvičit i nadále...,“ řekl můj učitel saxofonu Napoleon a zadíval se na mě povzbudivým pohledem, (celá jsem se zapýřila radostí, vždyť jsem si přece myslela, že jsem dobrá, a opětovala Napoleonovi rádoby skromný pohled), „...budeš za deset let hrát docela obstojně.“ Dokončil Napoleon větu a já ze svých výšin v oblacích hlasitě dopadla na poplivanou dřevěnou podlahu hudebky.

Nicméně, snad pro povzbuzení, snad proto, abych doplnila počet, mne vyzval, abych hrála při velkém vánočním koncertě. Zajásala jsem. Tohle je přece jeden z mých dalších cílů!

Spyros, náš kapelník, bere svoji práci nesmírně vážně. Rozhodl se, že na koncert chce dát dohromady až sto muzikantů. Na zkoušky tedy ze začátku chodily pouze děti a já. Spyros se tváří přísně na každého opozdilce, takže se mu zanedlouho podaří něco, co je v Řecku téměř nemožné, že všichni chodí včas.

Ač nejsem žádným skalním příznivcem polek a valčíků, do Johanna Strausse, kterého jsme měli na programu, jsem se doslova zakousla. Ono je něco jiného muziku poslouchat a něco jiného ji spoluvytvářet.

Naše zkoušky přibývaly na intenzitě, takže ke konci už se konaly až čtyřikrát do týdne. Poslední týden začali chodit i dospělí zkušení hráči, se kterými známé kusy zněly o poznání lépe.

A pak nastal ten slavný den. Ráno jsme se sešli na generálku v místním divadle a večer, všichni oblečeni do slavnostního, jsme nastoupili do sálu doslova praskajícího ve švech. Vsupenky se prodávaly až do posledního místa, ale pak už se lidé pouštěli zadarmo a tak mnozí seděli na schodech divadla či se mačkali na galerii ve stoje.

Pak se zhasla světla v sále a mohlo se začít. Stočlenná kapela složená z několka generací, od dětí ve věku kolem osmi let až po staré pány přes sedmdesát, spustila.

To, co jsem stíhala, jsem hrála s vervou, to, co jsem nestíhala, jsem věrně předstírala, abych kapele nekazila celkový dojem.

Je pravda, že divadlo v Kerkyře nepatří mezi ty nejhezčí objekty. Původní divadlo, které bylo za války vybombardováno tak nahradila betonová kostka. Ale s plátnem za pódiem zobrazujícícm vídeňskou operu, a při vědomí, že Korfu je maloměsto a může být rádo, že to vůbec nějaké divadlo je, a při troše dobré vůle, si zde člověk může kulturu jaksepatří užít.

Můj pocit z koncertu byl úžasný. Byla to pro mne další zkušenost a při konečném jásavém potlesku publika po dvouhodinovém představení jsem si vzpomněla na nápis, který visí u nás v hudebce na stěně: „Když ti netleskají, cvič. Když ti tleskají, cvič ještě více...“ (Za deset let...zní mi stále v uších).

Tak hezký poslech a kdo mě najde jako první a napíše to do komentářů, tomu pošlu nějaký hezky pohled z Korfu...

video zde

ostatni videa zde

linkuj.cz vybrali.sme.sk